38/2018

Už zase 17. listopad. Můj nejoblíbenější Státní svátek. Logicky proto, že jsem se jedné přelomové události s ním spjaté zúčastnil. A stále toho nelituji, přestože máme za prezidenta bývalého komunistu (a senilního samolibce, což je v tuto chvíli ještě horší) a za předsedu vlády dalšího komunistu (a bezskrupulózního lháře, což je v tuto chvíli ještě horší).

Snažil jsem se před chvílí hledat svůj deník, abych se podíval, co jsem si do něj tenkrát vlastně zapsal, ale je to marný. Deníků mám desítky, spíše stovky (psal jsem si je od jedenácti let). Jsou na skříni, v postelích, v policích. Zkusím spíše zavzpomínat.

Na Národní třídě jsem nebyl. Ležel jsem doma s horečkou. Nebyly mobily a my neměli ani obyčejný telefon. Věděl jsem, že do Prahy odjel spolužák, se kterým jsme sdíleli nejen dvojpostel. Má přiléhavé jméno, Martin Kontra. Nosil náušnici, hrál ve skupině Španělské mušky, podepsal Několik vět a strávili jsme spolu už letní brigádu před nástupem do školy. Seznámili jsme se v hospodě Žumpa. Zjistili jsme, že já před vejškou dělal u popelářů a on na patologii. Historka stíhala historku. Dnes mimochodem provozuje Bajkazyl na pražské náplavce.

O tom, že na Národní došlo k masakru studentů, jsem se dozvěděl až ve vlaku cestou do Ústí nad Labem. Když jsme přijeli na kolej, poslechli jsme si projev nějakého soudruha v televizi a pustili se do prvních letáků. Jen tak na koleni. V jednom větším pokoji jsme vymýšleli hesla a házeli je amatérsky na papír.

Druhý den jsme stáli před školou a dohadovali se s vyučujícími, pak se přesunuli do tělocvičny a přímí účastníci pražských událostí vyprávěli své příběhy. Diskutovalo se o tom, jestli se bude stávkovat nebo nebude. U mikrofonu vystoupili i zástupci učitelů a SSM. Paradoxně slova „stávka bude“ pronesl učitel Havel, který byl považovaný za šedou eminenci, která stíhala studenty například právě za nošení náušnic. Rozešli jsme se do skupinek podle kateder. Volili jsme stávkový výbor. Za nás chemiky to byl Jirka, současný školní inspektor, který nás tu a tam navštíví na gymnáziu. Také jsme upřesňovali požadavky. Byl jsem mladý, nerozvážný a pronesl jsem, ať tam dáme i zrušení čtvrtého článku Ústavy o vedoucí úloze KSČ. Pamatuji si ten vyděšený pohled spolužaček. Nikdo si neumí představit, jak naše normalizační generace měla důsledně vymývané mozky. Žili jsme v kleci. Prakticky jsme netušili, jak žijí lidi od nás na západ. Byli jsme zvyklí mluvit jinak doma u večeře a jinak ve škole. Když jsem si na gymnáziu připravil referát o Hovorech s T. G. M., řekla mi učitelka, jestli jsem provokatér nebo tak blbej. (Byl jsem blbej.) 

V úterý jsem jel s tehdejší spolužačkou Pavlou Pipkovou z Nového Boru do Prahy. Byl to šok. Ještě ve vlaku jsme si museli po upozornění sundat trikolóry, ale vstupem do metra se vše změnilo. Trikolóry měli skoro všichni, všude visely plakáty s různými hesly. A na Václaváku byly desítky tisíc lidí. Stál jsem kousek od Hanzlíka. Na lavičce, zpíval s milovanou Kubiškou Modlitbu pro Martu. Drželi jsme se s Pavlou za ruce a tekly nám slzy. Byl to jeden z nejemotivnějších zážitků mého života. Chvíli poté projely po magistrále policejní transportéry s radlicemi, tak to davem trochu zašumělo, ale ani nepřibrzdily.

Další den se probudilo i Ústí. Přivezli jsme z Prahy všechna ta dnes vysmívaná hesla a pak je vyřvávali při průchodu městem. Ty první dny byly neskutečné. Po nocích jsme stále dělali letáky na koleni, protože z kolejí byly odvezeny všechny kopírky, lehával jsem mezi Pavlou a Jindřiškou a poslouchali jsme zprávy z Rumunska, snili jsme o společnosti Havlovy lásky, chodili jsme na demonstrace, stál jsem se dárcem krve, chodili jsme pracovat, aby nás dělnická třída nenařkla, že se jen flákáme (já v lékárně a dětském domově) … ale pak se najednou objevili divný lidi, kteří nám revoluci ukradli. Jeden se jmenoval Klaus a druhý Zeman. To už je nadsázka, vidění situace s odstupem. Pravdou je, že asi po dvou měsících nás nikdo nepotřeboval.

Informace z oslav 17. listopadu v České Lípě budou v příštím deníku.

Příští týden se volí nové vedení města. A já včera zapomněl, že je pošta zavřená, tak jsem si zase udělal pár fotek našeho Severu. Aby nové vedení města vědělo, že řadu obyvatel více zajímá, jak vypadají sídliště, než jestli budeme mít novou knihovnu, nové divadlo, nový bazén … To není nějaká zapadlá chodba, to je okolí pošty.

A na závěr jedna poetická píseň věnovaná zmíněnému Státnímu svátku.