Mrtvý brouk. Zemřeli Paul Walker, Natalja Jevgenjevna Gorbaněvská, Nelson Mandela. Jaké signály jsme my a naši politici vyslali do světa? Scream of the Lambs unplugged. Rozkoš a noční Bilbo Pytlík.
Možná čtenáři očekávají, že napíšu něco k odvolání ředitelky gymnázia, ale já se i nadále budu chovat stejně. Jako mrtvý brouk. Nejsem totiž v roli nezávislého pozorovatele. Škola je můj hlavní chlebodárce, a tak ji několik let představuji jen jako to nejlepší místo ke studiu. Nepřijde mi fair vynášet ven informace ze zákulisí, i když by to bylo určitě zajímavé.
Úmrtí poslední doby nastavila zrcadlo naší politice i naší morálce. Nejprve před týdnem zemřel herec Paul Walker. Představitel jedné z hlavních rolí v sérii filmů, díky níž se několik mladých lidí stalo sebevrahy nebo vrahy. Vždyť ani spanilá jízda českých fanoušků této série se neobešla bez nehody, naštěstí ne smrtelné. Osobně mě udivilo, kolik lidí vyjadřovalo na sociálních sítích svůj žal nad úmrtím tohoto antihrdiny.
Naopak prakticky bez povzdechu zemřela na konci listopadu skutečná hrdinka naší doby, ruská básnířka Natalja Jevgenjevna Gorbaněvská, která se účastnila protestu na Rudém náměstí 25. srpna 1968, čtyři dny po okupaci Československa. Snažil jsem se dopátrat, jestli někdy obdržela nějaké naše státní vyznamenání. A jestli internetové zdroje neklamou, tak opravdu ne.
Dostala pouze Medaili Karla Kramáře, která se však řadí pouze do kategorie ostatní vyznamenání a dekorace, není tedy ani skutečným státním vyznamenáním, ani věcným oceněním. Byla také první držitelkou Ceny Spirose Vergose, kterou uděluje Festival spisovatelů Praha. Když ani přes výzvu senátora Jaromíra Štětiny nedostala od prezidenta Zemana Řád bílého lva, ocenila ji aspoň Univerzita Karlova svou Zlatou medailí.
Trochu více si hrdinů váží v Polsku, které dalo Gorbaněvské nejen státní občanství, ale i státní vyznamenání zvané Polonia Restituta, druhé nejvýznamnější po Řádu bílé orlice.
Pro zajímavost letos dostal Řád bílého lva nakonec Ivan Gašparovič, slovenský prezident, před tím třeba generální prokurátor ČSFR nebo také krátce člen KSČ. Ještě zajímavější je, kdo všechno už Řád Bílého lva získal v jeho historii. Prvním držitelem byl v roce 1926 Benito Mussolini, v roce 1946 třeba zakladatel Taiwanu Čankajšek. Po válce to vůbec jelo, jeden masový vrah vedle druhého: Fidel Castro (1972), Leonid Brežněv (1973), Muhammad Rezá Šáh Pahlaví (1977), Muammar Kaddáfí (1978), Jásir Arafat (1989). Otázkou tedy je, jestli by vůbec Gorbaněvská v této společnosti chtěla být.
A na konci týdne zemřela další ikona boje za svobodu, Nelson Mandela. Upřímně řečeno, nikdo by si nevšiml, jestli nějaký český politik do Jihoafrické republiky zamířil, nebýt rozhovoru předsedy naší vlády se svými ministry. Ano, takto se chlapi normálně baví, ano předseda vlády má určitě nabitý program, ano, cesta stojí peníze a je úplně zbytečná, ale celá kauza opět světu ukázala, jací jsme burani. Jeden prezident krade pera, další málem poblije korunovační klenoty, premiér úřednické vlády chromého prezidenta mluví o nějakém tom Mandelovi, jako by to byl stejný pan nikdo jako on.
Nevážíme si svých symbolů – třeba stále někdo zpochybňujeme význam Václava Havla, ale vzpomeňte si, jak byl přijat v Americe na svém prvním turné, nebo kdo všechno přijel na jeho pohřeb. Tolik lidí se nesjede na funus ani Klause, ani Zemana a už vůbec ne nějakého Rusnoka. Ani kdyby umřeli všichni naráz. A teď si svět ještě myslí, že si nevážíme ani symbolů globálních.
Týden byl pracovně výživný, takže jsem nic moc nestihl. Jen včera jsem si zajel do Německa obhlídnout vánoční trhy v Görlitz, ochutnat Glühwein, nakoupit pár drobností. Zajel jsem i do polské části Zhořelce, do obrovského nákupního střediska, které vyrostlo při výpadovce na Jelení Horu. Žádný velký objev jsem neučinil.
Jaká kultura na nás číhá příští týden? V pondělí vstupuje do kin umělecký film se zavádějícím názvem Rozkoš. Pro mě je lákavý tím, že v jedné z hlavních rolí se objeví můj přítel z mládí Martin Myšička. Promítají ho v Boru. Před Vánoci ale kina budou okupovat spíše milovníci dalších osudů Bilba Pytlíka. Ve středu 11. 12. proběhne od 23.59 půlnoční představení v KD Crystal. V sobotu v Mimoni vystoupí legendární Blue Effect. V Progresu také nebudeme hudebně ochuzeni - Scream of the Lambs se svým unplugged koncertem při svíčkách. To nemůže být nic jiného než mazec. Před koncertem se budou dražit obrázky Karla H., přičemž výtěžek jde na charitu. Tímto vás za sebe zvu, i když já se asi nestihnu vrátit včas ze zahraničí.