34/2018

21.10.2018 10:55 | Milan Bárta

Ano, ano, měl bych zuřivě referovat o povolebních vyjednáváních, měl bych vyjádřit názor na novou koalici, také bych měl zalitovat, že se letos nemohu účastnit Českolipského divadelního podzimu, ale před pár hodinami jsem se vrátil z čtrnáctidenního pobytu na Maltě.

Jsem tak plný úplně jiných dojmů. Vydám ještě jeden deník v týdnu, až se trochu usadím a nasaji informace z okolí. Také proto, že i příští neděli budu mimo PC.

Na Maltu jsem se dostal díky projektu Erasmus +. Jinak bych si ho samozřejmě nemohl dovolit, jak z finančních, tak časových důvodů.

Musel jsem den co den trávit šest hodin ve škole, ale hned po půl třetí jsem nasedal do autobusů a projížděl tento i sousední ostrov Gozo křížem krážem.

U maltské MHD se můžu zastavit hned na začátku. A jsme hned u regionální politiky, protože MHD je nejvíce rezonujícím problémem České Lípy v současnosti. Ale žádné paralely mě nenapadají. V České Lípě hromadnou dopravu prakticky nevyužívám. Do školy dojdu buď pěšky, anebo, když jsem líný, dojedu autem. Na nákupy autem, do centra většinou pěšky. Tak jednou za rok sjedu autobusem na vlakové nádraží. Na Maltě jsem jel autobusem dvacet osmkrát. A taky jsem během čtrnácti dnů nachodil přes sto padesát kilometrů pěšky.

Kromě nejodlehlejších míst spojují zelené autobusy Malta Public Transport vše. Staví snad každých dvě stě metrů, ale musíte si mávnout nebo zazvonit. Všude visí nezničené jízdní řády, perfektně fungují různé mobilní aplikace, včetně google maps. Ale žádný autobus podle jízdního řádu nejel. Stovky zastávek, úzké uličky a rychlokvašení řidiči z řad migrantů dělají svoje. Přitom jsem neviděl nikoho nadávat (kromě jednoho německého turisty, který zřejmě spěchal z pláže na pivo).

Většina lidí si pořizuje různé karty – buď časové nebo nabité na určitý počet jízd. Prodávají je v trafikách, samoobsluhách, poštách nebo na autobusových terminálech. Je velice snadné si je pořídit i používat. A v tom jsem osobně viděl pro sebe největší plus. Jak jezdím v Lípě málo, vždy řeším, jak a kolik platí. Naposledy jsem chtěl jet na nějakou nabitou manželčinu kartu, ale zrovna to nefungovalo, tak jsem musel hrabat v batohu drobné, protože nevrlý řidič papírovku nechtěl. Připadal jsem si jak pitomec a všichni na mě byli naštvaní. Od té doby raději i na nádraží chodím pěšky anebo tam sjedu ze Střelnice vlakem.

Hezky jsem to zkombinoval, ne?

Po prvním týdnu jsem byl z Malty tak nadšený, že jsem domů psal: „Na deset procent se nevrátím.“ I kvůli tomu, že učitelé biologie a chemie jsou na ostrově nedostatkovým zbožím a tudíž velice dobře placení. Má angličtina je však na slabé úrovni, maltsky jsem se naučil dvě slova, nejspíš bych začínal s nějakým sympatickým černochem na stavbě nebo na stupátku popelářského vozu. Mimochodem – ve třídě se mnou byla Brazilka, která si během těch čtrnácti dnů dokázala vyřídit pracovní povolení a sehnat práci v bance a v místní čokoládové manufaktuře. A to uměla anglicky ještě hůř než já. Ale taky byla o šestnáct let mladší.

Z čeho jsem byl nadšený? Nejvíce mě dostávalo ráno. Začínali jsme až v devět. Nikam se nespěchá. Do školy jsem to měl pěšky sedm minut přímo, patnáct minut podle moře. A já si připadal, jak v nějaké české komedii typu Kameňák. Tam také každé ráno svítí sluníčko a všichni se na sebe usmívají. Než jsem došel do školy, pozdravili mě prodavač polských šampónů, holka v lékárně, úplně neznámá babka na zastávce a nestydatá Mary. Aby to nevypadalo kýčovitě, měl bych napsat, že zase tolik rozhlížet jsem se nemohl, protože přes noc se na chodníku do školy vždy objevilo tak pět nových lejn od psů. Jako protest proti desítkám cedulí, odpadkových košů a hrozbám zničujících pokut.

Přijel jsem v noci, tohle byla má první fotka z cesty ze školy

Abych ušetřil, požádal jsem si o ubytování v rodině. A z hlediska učení jazyka to bylo nejlepší rozhodnutí. Nic mi nedalo tolik, jako každodenní štěbetání s vdovou Annou. Tu zajímalo úplně vše od výše (či spíše níže mého platu), přes různé nemoci, po to, v co vlastně věřím, když ne v Boha. Byla z poměrně bohaté rodiny. Jejím manželem, který se před třemi roky zabil pádem z pomerančovníku v jejich nádherné zahradě, byl ceněný zlatník. Jeho výtvory doposud vlastní maltská honorace. Kromě domu v St. Paul Bay, kde jsem přebýval, vlastnila ještě jeden ve Vallettě. A byla to taková ta klasická italská matka rodiny. Vše na povel, vše věděla nejlíp. Po pár dnech mi dávala stejnou čočku jako svým synům. Stačilo přijít pozdě na večeři a už si nešlo nepovšimnout významného pohledu na hodinky. Nechybělo moc a musel jsem na ní při každém příchodu dýchnout.

Samotná výuka měla různou úroveň. Každý den jsem absolvoval čtyři hodiny společné výuky a pak dvě face to face zaměřené na školu, biologii a chemii. První týden jsem byl zklamán. Dopoledne i odpoledne jsem měl nepřipravené cizinky (Afričanka a Angličanka). Druhý týden jsem však dostal Marii, maltský živel. Při jejích hodinách jsem nekoukal na hodinky kvůli tomu, abych zjistil, když už výuka skončí, ale kvůli tomu, že jsem se bál, že už skončí. Mimochodem mám na ni kontakt. I ona nabízí ubytování.

Ještě něco o Maltě, kdybyste se tam chystali jen jako turisté. Podzim byl ideální z hlediska počasí i počtu turistů. Léto si tam nedokážu představit, už kvůli tomu, že pláží na Maltě moc není. Spíše malé zálivy, kde se teď dalo krásně zašít a soukromě se vykoupat v neskutečně modré, čisté a teplé vodě. Samozřejmě párkrát zapršelo. Teda spíše zalilo, bylo to, jako když na vás někdo z ničeho nic vyleje kýbl vody. Památek je tolik, že mi čtrnáct dnů nestačilo. Rád jsem se toulal přírodou, viděl jsem sedm druhů plazů, nespočet brouků, motýlů, chobotnic … Ale má to zádrhel – koníčkem mladých je sednout na motorku, s brokovnicí si zajet do nejbližšího lesa a jen tak pro zábavu střílet stěhovavé ptáky, které my tady celoročně chráníme. Jednou, při hledání kešek jsem se dostal do hodně nepříjemné přestřelky.

Ze školního dresu rovnou do moře

A ještě jeden koníček Malťané mají. Po dešti vzali košíky a vyrazili … ne, na houby to nebylo … na šneky. Ale jinak je to s naším houbařením podobné. Rodiny mají své recepty, v každé rodině je někdo, kdo je rád sbírá, ale nejí. Kromě šneků se po dešti bohužel vyrojily i samičky moskytů. To je podzimní slabina.

Z památek, které jsem stihl, bych doporučoval samozřejmě Vallettu, letošní Evropské město kultury. I v ní jsem nalezl místa, kde nebyli žádní Japonci. Třeba přímo na skalách pod Barrakka Garden. Své kouzlo má architektonicky kompaktní bývalé hlavní město Mdina se sousedním Rabatem. Nejlepší výhled na Mdinu je ze sousedního města Imtarfa. Všichni turisté mají fotky z Mdiny do nikam, já mám z neznámé Imfarty na Mdinu. Mimochodem, ona Imfarta úplně nezajímavá není. Před vyhlášením samostatnosti tam bydleli Britové a je v ní velmi zajímavá architektura normálního bydlení či školy. A taky moc hezky schovaný kostel sv. Lucie.

Mdina

Uličky Rabatu

Valletta

Pohled z Barrakka Garden

Místo, kam Japonci nechodí

Mdina z Imtarfy

Ostrov Gozo je daleko klidnější než samotná Malta. Zelenější, s podobnou architekturou, s trekem po pobřeží. Jezdí tam každých 45 minut trajekt.

Na treku po Gozu

Nejvýznamnějšími událostmi historie je tzv. velké obléhání Turky v roce 1565 a pak bombardování Němci a Italy za Druhé světové války. Pěkně jsou tyto události představované v 5D kině ve Vallettě. Ve městě Mosta je vystavená bomba, která vlétla střechou do místního kostela. V něm se schovávali místní občané. Bomba nevybuchla. Legenda praví, že byla vyrobena v našem protektorátě a šlo o sabotáž. Ale je to spíše česká legenda, místní to rozporují. Ona vlastně ani ta vystavená bomba není pravá. Ve skutečnosti je britská a jen se podobá té německé. Skutečností je, že Malťané se cítí trochu uražení, že se více mluví o bombardování Londýna, když na Maltu dopadlo daleko více bomb.

Mosta

Jen pro pořádek ještě dodám, že projekt Erasmus + jede na gymnáziu v druhém cyklu. V tom současném se jazykových i odborných pobytů zúčastní patnáct učitelů, kteří navštíví třináct evropských zemí.