Dnes naposledy deník v prázdninovém duchu. Od neděle se už budu věnovat České Lípě či blížícím se volbám.
Manželka odjela na festival Banát 2017 do Rumunska a my se starším synem studovali levné letenky. Jeho lákala hlavní města, ve kterých ještě nebyl, já měl jedinou podmínku: abych si zakeškoval ve státě, kde jsem nikdy nelovil. Seřadili jsme si letenky podle ceny, uvažovali o Portugalsku, Norsku, ale nakonec odletěli do Helsinek.
Zpět z finského hlavního města jsme jeli trajektem do Tallinu a pak nočními autobusy přes celé Pobaltí a Polsko. Běžným dálkovým linkovým autobusem jsem jel poprvé od sedmi let. Využili jsme dvě firmy. Nejprve z Tallinu do Rigy a poté z Rigy do Varšavy Ecolines. A byl jsem nadšený. Hodně prostoru pro nohy, extrémně polohovatelné sedačky, bezproblémová wifi, před sebou tablet s navigací, hrami a desítkami filmů. Stevardka, cenově dostupné občerstvení. Z Varšavy jsme pokračovali se společností Polski bus, která na náš trh expandovala cenami od jednoho eura. Nohy se mi mezi sedačky sotva vešly, internet šel jen patnáct minut, odjezd skoro o hodinu opožděný, řidič jel jako čuně atd. Nejprve jsem se namlsal a pak spadl zpět na zem. To je takový tip pro ty, co se bojí létání nebo si myslí, že autobusem ušetří. Určitě chci v budoucnu využít i jiné firmy, třeba na náš trh se stále více tlačící Flixbus.
Ani jedno z navštívených hlavních měst nedosahuje, co se týče památek a jiných pamětihodností, Prahy. Na druhou stranu se v nich nemusíte prodírat davy turistů. V Helsinkách u mě jednoznačně vyhrála pevnost Suomenlinna, která leží na osmi různě propojených ostrovech na dohled od Helsink. Mezi pevninou a pevností pendlují dva trajekty, zpáteční lístek stojí pět euro. Vyjeli jsme v mlze, během dopoledne vyšlo sluníčko. Panoramata, atmosféra ze severských detektivek, památky, skromné koupaliště, kavárničky, desítky keší. Pro mě jednička celého severského výletu.
V Tallinu vyhrálo Staré město Vanallin. Velká část budov pochází už ze třináctého století, včetně kostela sv. Olafa, který měl být nejvyšší stavbou tehdejšího světa.
V Pobaltí jsem byl potřetí, vždy s odstupem několika let. Tam na Evropskou unii moc neremcají. Když jsem tam byl poprvé, končil v řadě měst asfalt kousek za hranicemi měst a dál se pokračovalo po něčem, co bychom u nás nazvali šotolina nebo spíše polňačka. Dnes už bych prakticky nepoznal, že se jedná o státy bývalého Sovětského svazu. Obzvlášť v Estonsku mi přišlo, že nás v životní úrovni dohnali. Všude se platí eurem. (Proč proti němu ta ODS tak brojí?)
Varšavou jsme nachodili přes dvacet kilometrů. Musela být nádherná … do Druhé světové války. V centru neujdete dvě stě metrů, abyste nenarazili na památník, sochu, výstavu fotografií či aspoň desku, která připomíná přepadení Němci, Varšavské povstání, vyhlazování židů nebo Katyň. Dodnes jsou vidět prázdné prostory. Řadu míst Poláci obnovili, ale pokud byste šli vyloženě po historických památkách, máte za dvě hodiny splněno. Navíc mě zaujalo třeba nábřeží Visly s pláží, restauracemi, sportovišti a výstavami. Profesní radost jsem si udělal v rodném domě Marie Sklodowski.
Jen pro zajímavost mé a synovo top five. (Je zážitek strávit sám s dvaadvacetiletým synem více než týden na cestách. Generační rozdíl, rozdílné jazykové vybavení, jiné zkušenosti, jiné stereotypy. Vzpomínky na první vandry, kdy ještě nosil plínu atd. Tak tenhle intimní pocit jsem do svého top five nezahrnul.)
Já:
1. Suomenlinna
2. Tallinský Vanallin
3. Cestování nočními autobusy
4. Muzeum Marie Curie – Sklodowski
5. Ubytování v Tallinu (byt přes Airbnb)
Hynek:
1. Hamburger v Tallinu (V tom zůstal stejný – když jsem vzal syny poprvé do Paříže, skončil McDonald na Rozvadově hned za Eifelovkou.)
2. Tallinský Vanallin
3. Suomenlinna
4. Pizza u „našeho“ Araba v Helsinkách (Bydleli jsme ve čtvrti, kde pečivo prodávala Thajka, rychlé občerstvení měl na starosti Arab, atd. Bylo to pro nás cenově nejdostupnější, navíc po pár hodinách pobytu nás už brali jako svoje.)
5. Ubytování v Tallinu