Multikulti nebo xenofobie, nic mezi tím. Proč jsem jako malý brečel. Sendvičová generace. Žena v kleci. Zkáza českolipské synagogy.
Před chvíli jsem se vrátil z cesty, s malým zpožděním vydal Karla H. (zde) a teď přemýšlím, jakému tématu se věnovat. Nebyl jsem však na keškách. Čím dál více i já potvrzuji, že má generace, ten silný ročník 1970, se stává sendvičovou. Ještě nemáme zajištěné děti (a pokud půjdou na vysokou školu, tak ještě dlouho mít nebudeme), ale už máme rodiče v důchodu, kterým je potřeba někdy více a někdy méně pomoci. Užil jsem si práce se slepičím i koňským hnojem, vrtačkou, rýčem i motykou. A pak honem do sídlištní reality s tisíci světly za okny a pondělními starostmi.
Co mě minulý týden zaujalo? Třebas, jak pražskou školu opustily dvě studentky, které si odmítaly sundávat při vyučování šátek. Snažím se pominout, že článek se v první řadě snažil senzačně zaujmout čtenáře. Něco ve smyslu: už i u nás, kde žije pár tisíc muslimů, se dějí takové nehoráznosti. Samozřejmě jsem si rozklikl diskusi, abych si potvrdil, že všichni čtenáři jsou zajedno: ať táhnou, odkud přišli, když nechtějí respektovat naši kulturu.
Přemýšlel jsem spíše o tom, jak jednou budu vnímat, až budu nějaké ortodoxní muslimy učit. Pamatuji si na svou první Vietnamku. Bral jsem ji jako něco exotického. Měla jiný přístup ke studiu, moc ctižádostivějších studentů jsem do té doby neměl. Neustále se hlásila, chtěla chodit do všech kroužků. Po deseti letech je vše jinak. Druhá generace Vietnamců naprosto splynula s českým davem. Někteří jsou vynikající studenti, jiní propadají, hrají florbal, stolní tenis, účastní se vědomostních soutěží. Kdyby neměli krkolomná jména, prakticky bych je nerozlišoval od našinců.
Otázkou je, jestli muslimové, až dorazí (a oni dorazí), budou schopni podobné asimilace. Médii předkládaný obraz jasně tvrdí, že nikoliv. A teď je otázkou, jestli jako zaměstnanec státu musím přijmout oficiální doktrínu a hrát si na příznivce multikulti, nebo jestli dát najevo, že mi všechny ty inkluze přijdou jako zhouba naší civilizace.
Multikulturní výchova je součástí rámcově vzdělávacího programu, jakýchsi osnov. Když jsem si heslo zadal do googlu, vyskočilo mi přes sedmdesát tisíc odkazů. Většinou jde na prvních stránkách o projekty více či méně dotované z evropských peněz. My si samofinancujeme likvidaci vlastní kultury. Nebo se snažíme uměle vytvořit něco s obrovským přesahem? Něco božského?
Myslím si, že jsem si nevybral takhle v podvečer vhodné téma. Nechtělo se mi ale znovu hrabat ve výsledcích voleb a gratulovat nám, jak si po čtrnácti dnech ČSSD uvědomila, že by mohla začít jednat o vládě. Tohle navíc bylo skutečně první téma, které mě napadlo. Jako malý jsem dvakrát brečel v posteli před spaním (aspoň co si pamatuji). Jednou kvůli tomu, že musím jet na pionýrský tábor, podruhé, protože jsem se bál raket. Tak často nám je televize předhazovala, tak často nám o nich soudružky učitelky vyprávěly, dokonce jsme museli i demonstrovat za to, že tady taky nějaké chceme, až se to v mé malé dětské dušičce zlomilo a já se bál, že všichni umřeme. Nějak podobně se po těch neustálých mediálních masážích plných sebevrahů, uříznutých hlav, začínám bát muslimů. Při tom jsem byl v několika muslimských státech, spal jsem i v muslimské rodině a nikdy jsem se necítil divně. Dělal jsem rozhovor s několika cestovateli, a když jsem se jich zeptal, kde se cítili nejlépe, padla třeba dvakrát Sýrie. To je ten stát, z něhož přicházejí v současnosti zprávy nejděsivější.
Xenofobie – strach z neznámého. Tak se tomu říká. A já tradičně svou úvahu zakončil neutrálně. Blbej zvyk, mám problém být s některými věcmi jednoznačně a rychle hotov. Aspoň za střízliva.
Co dělat příští týden? V pondělí jít třeba do novoborského kina na one man show s názvem Caveman. Třeba se zase něco dozvíme o rozdílech pohlaví. Já si asi v úterý zajdu na Gravitaci do kina Crystal. Jako milovníka skandinavských detektivek mě ale láká i Žena v kleci, thriller natočený podle románu Jussiho Adlera-Olsena. Nelákají mě třeba kreslení Husiti, ale upozorňuji, že je dávají od čtvrtka. Mít čas, raději bych šel na přednášku o zkáze českolipské synagogy do Centra textilního tisku. I u nás ve škole se objevila na nástěnce pozvánka na divadelní hru s názvem Kdo je tady ředitel? Herci Švandova divadla v divadle Jiráskově v pátek.