Pokusil jsem se na týden oprostit od většiny dění v Česku, tak si zpětně čtu, co se v Lípě a okolí za tu dobu událo.
Jako první jsem si otevřel článek o autistických dětech (zde). Trochu dohra z minulých deníků. V textu mě mimo jiné zaujalo, že se vyjadřuje jen matka. O otcích dětí je tam jen negativní zmínka. „ Mladá žena žije s chlapci sama v panelovém bytě v Zeleném údolí v Liberci. O staršího syna nejevil jeho otec zájem hned od začátku, tatínek toho mladšího pak nemoc chlapců nezvládal a od rodiny odešel.“ A autorkou článku je rovněž žena.
Rozpadla se koalice lidovců a starostů. A taková to byla hezká počínající kampaň. V krajských volbách jsem Starosty volil. Řada z nich mi je sympatická, některé znám osobně, zkrátka v ně mám iracionální důvěru a jsem pyšný, že žiji v kraji, který má ve volebních zpravodajstvích jinou barvu než ty ostatní. Ve volbách do parlamentu od nich ale nevím co čekat. Počkám si, s čím vlastně přijdou.
Také se nám zase rozmnožili vlci. A nejen na Českolipsku. Objevují se zprávy o jejich výskytu v Krušných horách nebo na Šumavě, tam dokonce sežrali několik ovcí. Jako učitel, který je nadšený z každého viděného zvířete, jsem samozřejmě rád. Vím, jak mě vzrušilo, když jsem narazil na stopy vlčí smečky nedaleko Kuřívod, ale trochu se děsím, až po ovcích přijde na řadu nějaká Karkulka.
A tohle se týká přímo České Lípy: "Za první pololetí loňského roku použili policisté na územním odboru Česká Lípa donucovací prostředky ve 263 případech, Liberec jich měl ve stejném období 92. Českolipsko má přitom zhruba sto tisíc obyvatel, Liberecko přibližně sto sedmdesát tisíc." Celý článek je zde.
A jako o prázdninách tradičně uvedu pár zkušeností, tipů z cest. Byl jsem v Provence, přestože původně jsem měl jet někam jinam. Těsně před odjezdem na Expedici mi cestovka oznámila, že můj zájezd byl pro nedostatek zájemců zrušen. A já se těšil, že se o mě někdo postará a nebudu muset nic vymýšlet. Tak nic, dohodli jsme se s manželkou, že pojedeme do Nízkých Tater a po letech vylezeme na Chopok. Ale ouha: volali z cestovky, že zájezd sice stále nabízejí, ale místa na něm už nemají. A pak ještě jeden pokus, který dopadl podobně.
Několik dnů před plánovaným odjezdem jsem kliknul v aplikaci airbnb na zajímavý byt v Provence. Malé městečko, pár kilometrů od moře. Bydlení přímo v hradbách z patnáctého století, kuchyň, dvě terasy, z toho jedna přímo na věži. Na fotkách to vypadalo dobře, ale skutečnost naprosto předčila má očekávání. Manažerka z nedaleké nemocnice nám ukázala, jak se zavírají dveře, předala heslo od wifiny a řekla, že přijde za týden. Naproti řezník, za rohem pekařství a na náměstí bar otevřený od šesti ráno do … podle potřeby.
Po týdnu jsem nepochopil, proč lidi vlastně jezdí do Chorvatska. Koupat jsme se byli čtyřikrát, jednou jsme měli pláž prakticky jen pro sebe, i v letovisku Saintes-Maries-de-la-Mer bylo pláží tolik, že jsme mohli být sami, ale také nemuseli. Večeře nás stála deset euro, to bych dal za mořské plody v Lípě taky. Cesta trvala čistého času 14 hodin, nafta stála pod třicet korun. Francouzské dálnice jsou sice relativně drahé (cca 9 euro na sto km a platili jsme dvakrát asi 500 km), ale nebýt bouračky dvou motorkářů, nevěděli bychom, co je kolona.
A k tomu samozřejmě památky: antika v Arles či Orange, středověk Avignonu, plameňáci či koně v Camargue, z Tour de France známý vrchol Mont Ventoux, největší pramen Evropy ve Vaucluse nebo okrové hory v okolí Roussillonu.
Francii se v současnosti řada lidí vyhýbá kvůli bezpečnosti. Na pláži jsme potkali muslimy dvakrát. Prostě seděli ve svých hábitech na kraji pláže pod slunečníkem. Jednou nás stavěla hlídka – chtěli vědět adresu ubytování a kolik máme peněz, koukli do kufru, nic víc. Vojáky jsme viděli jen v ulicích Avignonu, v němž se odehrával divadelní festival. Parkování v Avignonu jsem se bál, ale před městem byla záchytná parkoviště, odkud do centra zdarma jezdily elektrobusy.
Zkrátka mohu doporučit, odkaz na ubytování rád pošlu.
Ještě mě manželka upozornila, abych dal odkaz na dění v Dubici – zde. Konečně to vypadá, že Dubice ožila.