Od teď už budou deníky zase pravidelné a více reflektující dění v České Lípě. Pustil jsem se do Štafet, poslal paní starostce další dávku otázek atp. A taky se začal chystat do školy …
Tančírna
Včera jsem, ostuda největší, konečně navštívil Tančírnu v parku. Věnována byla rock'n'rollu a těžko bych akci něco vytknul. Snad jen to, že jsem stydlivý a netroufl jsem si za denního světla na parket před altánem.
Přišlo něco přes sto lidí, všech věkových kategorií, od malých dětí po vyšňořené důchodce. Bavili se i mongolští spoluobčané. Skvělá kapela Caktus Showband nutila každého se aspoň vrtět. Má bývalá studentka Monika učila základní kroky a byla tak suverénní, jak ji z hodin chemie neznám.
Také jsem zjistil, že českolipské pivo Chmelda chutná stejně dobře jako na Všudybudu, takže to nebyla náhoda. Jen je na mě silné. Potkal jsem hodně známých, ty tři hodiny utekly moc rychle.
Je dobře, že se Pavel May vrátil zpět do Lípy a se svou ženou Petrou vymýšlejí, jak město oživit. Pro mě to byl po tom měsíci a půl v cizině skvostný návrat domů.
Fotky z Tančírny jsou od Ondry Vítečka
Postřehy z cest
A nyní ještě něco chlubení z cest, třeba vás inspiruji. Vrátil jsem se na Balkán, cílem bylo už počtvrté jezero Ohrid v Makedonii. Na plážích lidí tak akorát, voda lepší než v moři, ceny nižší než u nás, počasí stabilní. Záminkou k návštěvě Ohridu však byla skutečnost, že jsem v archívech dohledal místo, kde za první světové války zemřel můj prapradědeček Václav Kutina, pleták z Křenku.
Vzpomínal jsem, jak jsme s prababičkou chodívali ve Staré Boleslavi kolem památníku padlých ve Velké válce a ona mi tvrdila, že je nezvěstný a asi padl někde v Haliči. Tak ne, tohoto otce šesti dětí poslali ve 43 letech zemřít do makedonských hor, jimiž se čtyři roky táhla srbská fronta. On zemřel v lazaretu už v březnu 1915, takže o ty největší hrůzy přišel.
Navštívil jsem město Bitola a pátral po hřbitovech. V noci před přejezdem hor se mi zdálo, jak stojím před hrobem s jeho jménem, ale skutečnost byla samozřejmě jiná. Například německý hřbitov je jen mohyla, pod níž je pohřbeno skoro tři a půl tisíce vojáků. To Francouzi mají u každého kříže jméno. Největší naději jsem měl na starém městském hřbitově, kde je speciální vojenská část, tam jsem našel i pár náhrobků s rakouskými vojáky, některé dokonce se zbytky českých nápisů. Ptal jsem se v informacích, byl v muzeu, v knihovně, ale nikdo pořádně nevěděl, kam se vlastně rakouští vojáci pohřbívali.
Zajímavé také je, že mi test DNA ukázal, že z okolních vesnic pocházejí někteří moji příbuzní, byť v současnosti žijí ve Švédsku. Trochu jsem měl podezření, že předek během válčení morálně pochybil. Ale testy DNA u bratrance mého otce, který je ze stejné větve jako Kutinové, tuhle teorii nepotvrdily. Z Makedonie tak zřejmě pocházejí předci z druhé části mé rodiny.
V top ten jsem na prvním místě měl spaní v kempu pod Durmitorem a koupání v nedaleké laguně řeky Tary. Do první desítky se mi také vešla dvě města navštívená při cestě. V obou jsem už byl, ale hodně se změnila.
Makedonské hlavní město Skopje jsme měli před asi třinácti lety na trase Expedice. Byla to polomrtvá vesnice, se skromnou sochou Matky Terezy a se zoologickou, ve které zvířata chcípala hlady. Dnes jsou ve městě stovky soch, v mnoha případech v nadživotní velikosti, fontány, nové mosty, vše ve stylu podnikatelského baroka, pseudoantické archeologické muzeum. Nevěděl jsem, jestli mám být ohromen, pohoršovat se, nebo se smát. A vše v kontrastu s muslimskou čtvrtí na druhém břehu Vardaru, s čajovnami, krámky se zlatem a stánky, v nichž vám vypálí originální cédéčko Madonny dříve, než vypijete kávu.
Zvláštní pocity jsem měl ze Sarajeva. Zahalených žen tam bylo více než v Istanbulu. Ale samozřejmě jen v okolí Baščaršije, turisticky nejnavštěvovanější části. Je to pro nás v současnosti nejbližší orient, ale s tím, že jsou i čajovny, které se chlubí tím, že mají alkohol. Do toho turisté z Ameriky i Emirátů.
Ta válka o Balkán je nekonečná. Třeba v Bitole v jedné ulici najdete hospodu, na níž hrdě visí vlajka Evropské unie, a vedle je krámek se stejně hrdě zavěšenou vlajkou Turecka. Ve Skopje si na jednom břehu postavili křesťané obrovský kříž a na druhém muslimové novou mešitu. V Ohridu vzniklo před mešitou kasino. V makedonském Tetovu je většina domů ověšená vlajkami Albánie. V Albánii na pobřeží se zase hodně hospod chlubilo tím, že jsou Kosovanů. Do toho ta smutná cesta přes sever Bosny nebo přes Krajinu se stále mnoha rozstřílenými domy.
