Na dva dny jsem doma a zrovna to vyšlo na neděli, herdek, měl bych napsat aspoň deník. Byl jsem konečně na opravdové dovolené, tj. neměl jsem na starosti žádné děti a nesl zodpovědnost jen za sebe. A manželku, která mě už při túře na Welku Rawku prokoukla: „Tohle není dovolená, to je další Expedice, viď?“
Chtěl jsem jí ukázat především dvě místa: polské Biezcady a Zakarpatskou Ukrajinu. Shodou okolností jsme však navštívili hned tři naše partnerská města (Užhorod, Bardejov a Boleslawiec), takže jako by se dokonce jednalo o cestu pracovní.
Začnu Ukrajinou, protože to je každodenní téma médií. Každý se k ní snažíme zaujmout nějaký postoj, protože tentokrát se neválčí někde v Timoru. Všechny ty sankce nás chtě, nechtě do problému zatáhly nejen emotivně. Předně je potřeba říct, že jsem byl jen ve Lvově a v Zakarpatí, což jsou místa, která jsou na hony vzdálená konfliktu. Bohužel, turisté to tak nevnímají, takže třeba Koločavu jsme našli prázdnou (jaký rozdíl proti loňsku, kdy se sto turistů přelo o čtyřicet postelí v Četnické stanici), ani v Užhorodě prakticky žádní turisté nebyli.
Lvovem jsme jen profrčeli. Přespali jednu noc, prohlédli si památky, odlovili tři keše a užili si fantastickou atmosféru náměstí. Válku připomínají jen sbírky, pomníčky, seznamy mrtvých a sporadicky vyvěšené ukrajinské vlajky. Čtyři dny před tím jsme strávili dva dny v Krakově. Rozhodně mě více nadchl Lvov. Krakov to je taková navoněná bída, do které cestovky valí mastňáky ze západu, aby je povozili drožkou mezi Velkým rynkem a židovským ghettem. (Nyní po úspěchu Schindlerova seznamu zajíždějí ještě na druhou stranu Wisly do Schindlerovy továrny.) Samotná židovská čtvrť je poměrně zanedbaná. Krakov je často srovnáván s Prahou, ale kdo to dělá, jedno z těchto měst nezná.
Ale ještě zpět ke Lvovu. Najdete v něm v poměrně zachovalé podobě stopy Habsburské monarchie, vládnutí Poláků i soudruhů z východu. Nějak nestíhají něco opravit, zamaskovat, takže i všude přítomná dlažba nedoznala změn od svého vzniku. Čisté baroko vedle arménského kostelíku. A všude někdo na něco hraje. Trubka, hoboj, piáno, housle, kytara. Vysockij, rock, klasika. Vděční jsou i za hřivnu. A místní nedělají, že rozevřená pouzdra či nastavené klobouky nevidí. Jejich stát je ve válce (které nepokrytě říkají ukrajinsko – ruská), ale podvečer na náměstí byl jeden velký mejdan.
V Užhorodě jsme si pronajali byt na sídlišti – na tom lepším, co v něm vypínají vodu jen od půlnoci do šesti a ještě navíc je pitná. Snažili jsme se toto město více nasát. Jezdili jsme maršutkou za tři hřivny, vlakem, chodili na karpatskou kávu, pivo a kvas k chlápkovi, co prodával mlíko v třílitrových lahvích naproti paneláku. Samozřejmě hned první večer jsem se zeptal, jak ten konflikt vidí. Odpověď není zrovna jasná. Ono Zakarpatí není Ukrajina. V referendu, které Kyjev ignoroval, požadovalo autonomii více než osmdesát procent voličů. Ve skutečnosti tedy většina lidí nefandí nikomu. Když se vyhlásila mobilizace, snažili se jí vyhnout a ucpali hraniční přechody. O toaletní papír potištěný Putinem není právě rvačka atd. Bez obav se můžete bavit rusky, ale ukrajinština má tak blízko polštině, že ji snadno porozumíte, vždyť oni říkají dobrij deň, dobrij večir, djakuju. Prosím je ukrajinsky: buď laska.
Některé průvodce, obzvlášť ty přeložené z angličtiny, Užhorod a jeho okolí ignorují. Pro Čechy má však neodolatelné kouzlo. Najdete zde sochu Masaryka, prvorepublikovou čtvrť podobnou Dejvicím, nápisy v češtině na hydrantech, kanálech i oprýskaných omítkách. Nechám si to do seriálu o partnerských městech, který bych rád dokončil na podzim.
Ještě na pět dnů zmizím do lesů a pak už se redakčně rozjedu. Blíží se volby a budou napínavé. Vždyť určitě budeme mít nového starostu či starostku. Ale týden vydržte, pak nahlédnu do kandidátek, začnu oslovovat kandidáty se žádostmi o rozhovor, neodpustím si své komentáře.