Reporty z letošní Expedice jsem udělal osobněji než v minulých letech, ale ještě se do Zakarpatí vracím v deníku.
Přestože jsem měl celou dobu stažený zadek, cítil jsem, jak bylo úlevné na týden vypnout mobil, vykašlat se na výsledky fotbalu, nekonečné diskuse na internetu, atentátníky, uprchlíky, komunální politiku. Řešit jen základní věci: co sním, kde se vykadím, jak se v suchu vyspím. Neprolezli jsme žádný hrad, zámek, jeskyni, přesto byla Expedice velmi intenzivní.
Ještě nikdy jsem neměl tak nutkavý pocit vše zabalit a vrátit se do hor k lidem, kteří si vystačí s třiceti hřivnami na den. Nejen rodina kolem mě musela minulý týden chodit po špičkách, obzvlášť když zjistila, jak si počítám úspory a přemýšlím, jak dlouho bych z nich na Ukrajině vyžil.
Naštěstí už mám zaplacenou dovolenou. No, dovolenou – Rumunsko a Moldávie. Hory, zapomenuté památky, levné víno.
Po příjezdu mě překvapili Pokémoni. Lovili je cestou moji plnoletí synové, když mě vyzvedávali v noci v Kolíně. Při dvou vycházkách do města jsem potkával další známé, kteří fenoménu podlehli. Už chápu, když na mě koukali lidi s despektem, když jsem s GPS v ruce hledal krabičky od svačiny. Sedm dnů mimo civilizaci a svět je naruby.
Z komunálních témat mě po příjezdu zaujala diskuse o nemocnici. Otevřeně říkám, že nebudu podporovat žádný subjekt, který navrhuje referendum k čemukoliv. Na přímou demokracii nevěřím už řadu let. Nesouhlasil jsem s přímou volbou prezidenta a její výsledek mě jen utvrdil v mém názoru. Ujeté mi přišlo i hlasování o brexitu. Velká Británie s takovou historií parlamentní demokracie dovolí, aby o jejím osudu rozhodovali čtenáři bulvárního tisku, lidé manipulovaní emocemi.
Jsem klidnější, když o zásadních věcech rozhodují volení jedinci, byť samozřejmě nikdy nikdo nebude spokojený s tím, kdo ho v parlamentu, senátu, zastupitelstvu zastupuje. Ale pořád tak nějak předpokládám, že jsou to lidé, kteří do politiky vstupují s nějakou vizí, nerozhodují se jen na základě článků v Blesku, studují analýzy, diskutují mezi sebou.
Už jsem jednou v deníku zmínil hlášku Sørena Kierkegaarda že demokracie je totalita většiny nad menšinou, tak ať o věcech veřejných raději rozhoduje kvalifikovanější menšina.
Co se týká nemocnice, sám nevím, jak bych odpověděl na dotaz: „Souhlasíte s tím, aby město Česká Lípa odkoupilo od Libereckého kraje minoritní obchodní podíl ve výši maximálně 15 % akcií ve společnosti Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, a.s.?“
Dlouhodobě jsem zastáncem toho, aby město v nemocnici podíl mělo. Symbolický podíl.
Jak už ale zmínil v diskusi František Chot, aby bylo obecní referendum platné, musí se ho zúčastnit aspoň 35 procent oprávněných voličů. A to je v Lípě takřka nedostižná hranice. Naprostou většinu obyvatel Lípy komunální politika vůbec nezajímá. Diskuse týkající se nemocnice se většinou odehrávají ve stylu: „Jedna paní povídala, že jiná paní tam měla problém, proto je nemocnice hrozná.“ Jiní pak stejně neracionálně nějakého lékaře vychvalují za to, že udělal něco, co stejně udělat musel. Neslyšel jsem v hospodě diskusi týkající se toho, kdo je vlastník nemocnice. Možná to 90 % obyvatel Lípy ani neví.
Co podnikat na Českolipsku následující týden?
V úterý bude v dokském kině vyprávět Dan Přibáň o své poslední cestě - Trabantem napříč Tichomořím. DK Jirásek uvede v Lesním divadle ve Sloupu Revizora. Od čtvrtka vstupuje do kin poslední Hřebejkův film - Učitelka. Milovníci latino music můžou v pátek zajít do Klubu U Bílýho černocha. Chceteli se poučit o lnu, nabízí se v sobotu návštěva Památníku K. H. Máchy - proběhne v něm první ročník Lenfestu.