Snažím se moc nevylézat, ale i já jsem, slovy Hamáčka, polevil.
Třeba jsem po čase vyrazil po stopách svých předků. Dal si dvacet kilometrů opuštěným Českým rájem (mimo páteřní trasu za tři hodiny čtyři lidé) a vybaven čísly popisnými ze starých matričních zápisů jsem objevil Sobotku, jak jsem ji doposud neznal. Proplétal jsem se uličkami, ve kterých ještě byly staré roubenky, představoval jsem si, jak zde v půlce 19. století ještě fungovaly různé dílny. Můj předek byl cvokař – jako že dělal cvoky třeba ke kožedělným výrobkům. Asi nic moc živnost, protože se minimálně třikrát stěhoval. Škoda, že zde došlo po první světové válce k přečíslování, protože oni vlastně z části nebydleli v obci Sobotka, ale v Březně, které bylo od Sobotky odděleno potokem. Potok je dnes sveden pod povrch a v Březenské ulici by dnes asi nikdo nehledal samostatnou ves.
Asi jsem našel bývalou rychtu, ale paní zde žijící (bavili jsme se na vzdálenost asi dvanácti metrů a mezi námi kromě plotu byly i dvě roušky), si myslí, že to rychta nebyla. Na místě jedné z roubenek, kde zřejmě Bártovi z Přepeř také bydleli, dnes stojí funkcionalistická vila od architekta Jana Laciny.
A na náměstí jsem ještě objevil obuv paní Kolumpkové. Není to zrovna obvyklé jméno a domnívám se, že všichni Kolumpkové jsou si příbuzní. I jedna má prapraprababička byla Kolumpková. Bohužel pro mě (a naštěstí pro ni) je z důvodu koronakrize zavřeno.
Také jsem zajel ke svým rodičům do Staré Boleslavi, ke kterým do domu prakticky nelezu a pokud ano, nejprve mířím do koupelny a drhnu se dezinfekci. Bylo potřeba vykydat hnůj a upravit aspoň dva záhony, aby se ve spoustě volného času měli v čem rýpat.
Ve Staré Boleslavi opravuje církev za hodně, hodně milionů všechny kostely. Jak ten spojený se svatým Václavem, tak ten Panny Marie. Druhý jmenovaný byl po dlouhé rekonstrukci otevřený. A já zíral. Měli jsme ho hned naproti škole, takže jsme v něm a jeho okolí trávili většinu volných hodin. Teď jsou očištěné sochy, zlato se leskne. Zákoutí, která jsme využívali k močení, vypadají jako nově postavená. Zjišťuji, že pod omítkou byly obrazy, vzniklo nové informační centrum. Smělé plány udělat ze Staré Boleslavi, mého rodného města, český Velehrad, se naplňují.
V týdnu jsem se zapojil do dvou charitativních akcí. Opět budu běhat, snad zítra. Opět se budu hledat na konci výsledkové listiny, ale je to dobrý způsob, jak zkoušet dělat něco, co jsem už desítky let nedělal a tajně o tom snil (no, teď tajně běhám), a přitom přispět na dobrou věc. I vy se ještě můžete připojit – zde.
Líbí se mi i akce Zachraň pivo. Momentálně 9 577 802 piv z 294 malých pivovarů čeká na záchranu. Zachraňuju, co to jde, a když někam jedu, beru to přes místní malý pivovar. Takto jsem byl pracovně ve Žďáru, takže jsem sjel do sousední obce Lobeč a předzásobil se z místního Parostrojního pivovaru. Ještě máme ve sklepě jeden archivní kousek, ale zatím vede India Pale Ale. Ten bych mohl pít denně, jen by mi na to nestačil učitelský plat.
Návštěvu Žďáru mám spojenou s ještě jedním nevšedním zážitkem – poprvé v Česku jsem viděl dudka chocholatého, jednoho z našich nejkrásnějších ptáků. Byl v Česku prakticky vyhynulý, ale slyším stále častěji, že ho někdo zahlédl. Bohužel jsem ho nestihl vyfotit, ale upozornil jsem na něj další tři lidi
Žďár je jedna z nejmalebnějších vsí na Českolipsku. Hyzdí ji jen jedna věc – budova staré školy. Nechtěl by ji někdo zkusit zachránit a vrátit svému účelu? Dětí je v okolních vsích dost, to v Oknech víme. Pokud máte nápad nebo peníze, sem s nimi.
To byl ve stručnosti můj další týden během koronakrize. Držme se, přátelé! Pokud možno, prožívejte šťastné Velikonoce.
A samozřejmě budu rád, když budete sledovat má jarní videa. Nabízím jedno z tohoto týdne. I díky vám to první, technicky bezkonkurenčně nejhorší, se už blíží ke 40 tisícům zhédnutí.