Měl by politik vyautovat z veřejného života všechny své příbuzné a známé? Město mění taktiku. Inťoši pozorovali lůzra.
Vše nasvědčuje tomu, že vedení města změnilo taktiku. Zatímco ještě nedávno svým občanům sdělovalo i to, co by podle mě ani nemuselo - různé dojmy, osobní přesvědčení, urážky - nyní zase utajuje, co se dá. Očekávaná tisková zpráva o jmenování Pavla Císaře do funkce ředitele organizace Sport Česká Lípa zkrátka nepřišla. Rada města ví, s jakým ohlasem by se setkala. A jak vyplývá z prohlášení Františka Chota, ani zastupitelé si nejsou jistí, kolik bylo uchazečů, natož na základě čeho byl vybrán právě tento uchazeč. Sehrálo větší roli, že takřka osobně opravil kogenerační jednotku, nebo bylo důležitější dlouholeté přátelství se starostkou města?
Pravda je taková, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ale s tím by měl politik počítat a časem najít rozumný kompromis. Jasné je, že není možné z veřejného života vyškrtnout všechny jen proto, že jsou bývalými spolužáky, dlouholetými přáteli, manželi, dětmi, milenci, babičkami někoho, kdo je zrovna ve funkci. Stejně tak není možné někoho diskvalifikovat jen proto, že podniká a ve městě zaměstnává desítky lidí, že učí, že léčí, že prodává, že nakupuje. Obzvlášť to není možné ve městě velkém jako Česká Lípa.
Někdy přemýšlím, koho bych si vybral za spolupracovníka, kdybych potřeboval asistenta v nějaké politické funkci. Manželku, protože umí občas dřít jako kůň, dlouholetou kamarádku, protože je na ni spolehnutí a umí být tak loajální, jak já bych to v životě nedokázal, syna, který skoro vždy udělá, co řeknu (když to nesouvisí s učením). To by byl přece průšvih – média by mě strhala. Malá domů, nadpis přes celou stránku.
Chci napsat, že mám pro některé věci pochopení. Ale tohle utajování věci, která lidi zajímala, jen dokazuje, že všechno v pořádku není. Možná kdybychom věděli, kdo další se ucházel či aspoň proč nebyl vybrán, řekli bychom si: Zlatej Císař. A mohli jsme rýt do někoho jiného. Takto cítím pachuť.
Zápis z rady města, kde se o jmenování rozhodlo, na stránkách města visel, takže tajný nebyl. Jednání rady je však neveřejné. Petr Skokan byl sice proti, ale zákon to umožňuje.
Při té příležitosti mě napadlo, že minimálně půlka Lípy stejně neví, jaký rozdíl mezi zastupitelstvem a radou :o). Takže se tady vypindávám pro pár inťošů.
Pár inťošů se sešlo v pondělí v kině Crystal, kde se promítal dokument bývalého studenta českolipského gymnázia Martina Duška. Film s názvem K oblakům vzhlížíme byl nominován na Českého lva a získal cenu pro nejlepší dokument na jihlavském festivalu. Martin Dušek se na konci promítání objevil a v podstatě potvrdil, že původně mělo jít o dokument o lidech, kteří se zabývají tuningem. Nakonec se to však zvrtlo a vznikl dokument o tom druhu lidí, které nezajímá rozdíl mezi zastupitelstvem a radou. Nezajímá je spousta jiných věcí. Jejich nákup tvoří pár rohlíků, flaška ochucené zlevněné vodky, pašovaná cigára a občas nějaká ta součástka, kterou se pokoušejí vytunit rozpadající se ford.
Až s odstupem mi došlo, jak silný příběh a zároveň alarmující příběh to byl. Komická a zároveň smutná byla skutečnost, jak se vlastně inťoši přišli podívat do kina na speciální druh lůzra, podobně jako se Homo sapiens chodí dívat do ZOO na zvířátka. Brr, ještě mi trochu běhá mráz po zádech.
Film si můžete za dvě eura pustit zde.
Šetřílkům nabízím aspoň trailer.
k oblakům vzhlížíme / into the clouds we gaze (2014), trailer from MAD FILMS on Vimeo.
Co nabízí příští týden?
Že bych ještě jednou vstoupil na tenký led artových představení? Ne, drama Fénix bych asi nedal, ale přiznávám, že atmosféra v kině byla jiná než třeba na Padesáti odstínech šedi. Od úterý dávají v Boru i Lípě jeden z nejlepších filmů loňského roku - Pořád jsem to já. Profesorka postižená Alzheimerem v podání Julianne Moore. Ve čtvrtek vystoupí v Novém Boru Poutníci. V sobotu slaví narozeniny klub Luxor. Prý sedmé. Hmm, a já psal o historii Luxoru, která se odehrávala v šedesátých letech.