Nedávno vyšla vaše kniha Dějiny Nového Boru, po které se jen zaprášilo. Plánujete vydat i další díl?
Doufám, že se mi podaří vydat ještě další dva. Právě pracuji na druhém dílu, který by měl obsáhnout historii Nového Boru do roku 1918. Třetí díl by pak měl zmapovat období do roku 1945.
Co vás přivedlo k zájmu o historii?
To začalo už doma v rodině, táta byl velkým vlastencem, znal dobře historii a pracoval jako okresní archivář. Když jsem si pak po letech vybíral dálkové studium, zvolil jsem si také archivnictví. Navázal jsem tak na rodinnou tradici. Už od patnácti let, kdy jsem vyšel z gymnázia, jsem začal shánět materiály k historii. Pomáhal jsem zakládat borské sklářské muzeum. Pamatuji si, jak jsme vozili a zachraňovali po sklepích a půdách všechny věci, které se týkaly sklářství. Dokonce se mi poštěstilo a pomáhal jsem i při zakládání archívu v České Lípě. Takže materiálu na knihu jsme měl více než dost. V Novém Boru jsem působil od roku 1961 do roku 1995 jako kronikář města. Popsal jsem 6 velkých knih a to všechno ručně. Tenkrát ještě nebyly počítače jako dnes. Dokonce se v roce 1945 ztratily i všechny předchozí kroniky, takže jsem začínal od nuly.
Jak sháníte podklady k historii a podle čeho je třídíte?
Ke každému období se musí sehnat spousta písemností a člověk z nich musí vydolovat to podstatné. Vždy se stala totiž ještě řada událostí kolem a teď je na vás, abyste z toho vybrali ty nejzákladnější. Psát dějiny není jednoduché. Je potřeba mít vše podloženo dokumenty. Historik si nemůže dovolit si vymýšlet. Historie, to je jako živý organismus. Ještě dnes se nachází spousta nového materiálu, takže je potřeba dějiny doplňovat a aktualizovat. Nikdy nic není napsáno definitivně. Stále se přidává a hledá nový pohled. Takže až bude někdo psát dějiny za dvacet let, tak je uvidí také trochu jinak.
Máte nějakého nástupce, který by šel ve Vašich stopách a dál se věnoval psaní kroniky?
Těžko říct, samozřejmě jsem ochoten nastupujícímu kronikáři pomoci. Byl bych velmi rád, kdyby v této práci někdo pokračoval. Ono zájemců je dost, jenže psaní kroniky je také dost práce. Nejdříve si musíte zapsat poznámky, vytřídit informace, srovnat je a pak z toho napsat slohové cvičení. Dříve si ho „papaláši“ přečetli a teprve pak mi to dovolili přepsat. Později už byli líní a nechtěli to číst, tak jsem to psal rovnou načisto.
Dodnes řada Vašich žáků s láskou vzpomíná na Vaše hodiny nejen historie, ale i hudební výchovy. Několik z nich se dokonce díky vašemu vlivu stalo muzikanty. Čím je pro Vás hudba?
U nás v rodině se muzicírovalo odjakživa. Začínal jsem už jako kluk na housle. Pak jsem se naučil na saxofon a klarinet a hrál jsem převážně taneční muziku a jazz, což mi vydrželo až do mých 60 let. Prošel jsem všemi velkými orchestry, které tady v Novém Boru byly, např. Rytmus či Akord – to byl náš Jindrovský velký orchestr, se kterým jsme vystupovali v mnoha soutěžích. Hráli jsme v něm všichni tři bráchové. V Boru tenkrát existovalo minimálně 5 až 6 dobrých kapel, které hrály jazzovou a taneční hudbu. Tančilo se snad všude: na Střelnici, v Hubertusu, Na Hradčanech, v Nároďáku.
Vy jste původem Novoborák?
Ne, jsem z Kamenického Šenova, narodil jsem se sice jako učitelské dítě, avšak ve sklářské rodině. Můj děda byl sklář u Fetrovky, která byla u bývalého nádraží na Práchni.
Pátral jste po svých kořenech?
Ano, pátral jsem po otcově straně - rodu Jindrů. Mám sestavený rodokmen až do roku 1763. V Novém Boru jsem se zabydlel hned po válce v roce 1945 a od té doby tu jsem. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal blíž k lidem, kteří zakládali jak muziku, tak i archív a muzeum. Vlastně mě to samo vtáhlo do centra dění. Člověk snadno zapustí kořeny. Jako kantor jsem učil v ZŠ U Lesa, ale po roce 1968 jsem byl odsunut do Jablonného. Šel jsem vlastně do takového exilu. Bratr totiž emigroval do Německa, kde se věnoval muzice a dodnes vychoval už více než 100 skvělých saxofonistů. Soudruzi mě tady tenkrát jako učitele nechtěli, ale kroniku jsem jim psal. Protože pokud by tenkrát město nemělo kronikáře, tak by nedostalo peníze na kulturu. Nakonec mě z Jablonného vykorespondovali zpátky, protože jsem se postavil, že kroniku dělat nebudu. Takže vlastně díky vedení kroniky jsem se dostal zpátky do Boru a šel jsem učit na ZŠ náměstí Míru. Škole vděčím za to, že jsem se naučil mluvit, takže mi dnes veřejné přednášky nedělají žádné problémy. Mám radost z toho, že zájem o historii roste, řada lidí dokonce chodí na mé přednášky do Navrátilova sálu připravených, což mě velmi těší.