Obě posledně jmenované tedy zřejmě formát nemají, přinejmenším si tím pan obhájce není jist, když „ještě zvažuje“. Nejsem právník, snadno se tedy mohu mýlit. Ale domnívám se, že soudce, ať už jde o muže či o ženu, musí mít již při výběru právnického povolání, nejpozději však v době studia a odborné praxe určitou představu toho, do čeho jde a s čím vším se také při výkonu svého povolání může setkat. A umět odhadnout, zda je dostatečně psychicky odolný, aby se s tím dokázal vyrovnat. Totéž ovšem nelze požadovat po laikovi občanovi, třeba by šlo o ženu bývalého prezidenta, která už také musela leccos snést a překousnout. Logicky mi z toho vychází, že větší ochranu musí právo poskytnout tomu druhému. Včetně toho, že bude maximálně šetřit jeho stud. Neboť i když to tak nemusí vypadat, stále jsou lidé, kteří si přirozený stud uchovali, a nikdo nemá právo se ho dotýkat – ani pod záminkou, že si to vyžaduje soudní řízení. Protože jinak by si věc bylo možno vyložit i tak, že jde o rafinovanou snahu pomstít se mu za žalobu, ztrpčit mu život právě tím, vůči čemu si dovolil bránit se soudní cestou.
Ale uvažovat by se dalo i jinak. Je všeobecně známo, že ženy, ať soudkyně nebo nesoudkyně, bývají mnohem háklivější, pokud jde o témata typu, které je právě předmětem žaloby. A že by to třeba mohlo mít vliv i na rozsudek. Pak by si onen výrok o dámě s formátem mohl nezasvěcený vyložit i tak, že jde o prachobyčejné mazání medu kolem úst. O průhledné lichocení s cílem nepřímo ovlivnit rozhodování soudkyně tím, že se jí de facto zamezí v přístupu k důležitému důkaznímu materiálu. Pokud to ovšem výše zmíněný obhájce nemyslel tak, že si má paní soudkyně ten „materiál“ prostudovat za domácí úkol.