Jindro, prosím tě, jak ty vnímáš rozdíl mezi slovy cestovatel a turista?
Cestovatel je podle mě někdo, kdo do svých cest vnáší nějakou přidanou hodnotu. Není to tedy ten, kdo si jen objedná zájezd v katalogu a v rámci zájezdu si prohlídne předplacené památky, pak přijede domů a ukazuje fotky příbuzným.
Co je tou přidanou hodnotou u tebe?
Snažím se psát články, měl jsem pořady v rádiu, také se snažím pomáhat v rámci svých možností lidem v navštívených oblastech. V neposlední řadě má pro mě cestování i význam profesní - vždyť učím zeměpis a cestovní ruch. Není nad to vědět, o čem na přednáškách mluvím. Určitě i ty máš podobný pocit, když vyrážíš se studenty na vaše prázdninové expedice.
Vím, že si vybíráš především oblasti, kde se můžeš setkávat s našimi krajany. Jsou tedy hlavním cílem tvých cest Rumunsko, Srbsko či Argentina?
Srbské i rumunské Banáty jsem samozřejmě navštívil a mám tam spoustu přátel, ale mým osudem je především Jižní Amerika. Na Čechy však narazíš ve všech koutech světa. Jeden Českolipák, pan Evžen Kroll, žije například v Puerto Varas na jihu Chile. Navíc je přínosné promluvit si i s Čechy, kteří se do Čech přistěhovali z Ukrajiny či Chorvatska.
Na zabijačce u Čechů, kteří se do Argentiny dostali přes Banát
Naposledy jsi cestoval hlavně po Brazílii a Argentině. Znám život Čechů v rumunském i srbském Banátu - lze s ním životní úroveň Čechů v Argentině nějak srovnávat?
Obecně určitě ne. Jsou tam takové tři enklávy a každá žije trochu jinak.
Jak jinak?
Jedna je v Chacu. Tam a v okolí Češi na začátku minulého století začali s pěstováním bavlny. Mají velká hospodářství - čakry, jsou tedy většinou bohatí, ale žijí velmi skromně. Mnoho se jich živí i jinak, pracují v potravinářském průmyslu, založili tu lázně, mají restaurace, obchody. Další je v Buenos Aires. Ta je velmi rozptýlená, potkal jsem se s několika a většinou jsou to lidé, kteří nemají ekonomické problémy. Třetí skupina žije v "hornické" oblasti na jihu, centrem je město Comodoro Rivadavia. Je tam i hodně Čechů, kteří žijí zcela mimo českou komunitu, setkal jsem se třeba s velmi příjemnou dámou v Mendoze, která se s Čechy skoro nestýká, mateřštinou ale vládla perfektně.
Letos jsi vzal s sebou do Jižní Ameriky i malého syna? Jak to zvládal?
Mému synovi je už deset, tak není tak malý a po Argentině a Brazílii se cestuje snadno a levně. Když si dá člověk pozor ve velkých městech, tak i relativně bezpečně. Chtěl jsem mu ukázat, jak se žije jinde, jak vypadají pořádné hory, solná jezera, vodopády. Prostě, aby to, o čem se učí ve škole, poznal na vlastní kůži.
Solné jezero Salar Grande na severu Argentiny
Mám zhruba stejně staré kluky a vím, že jsou to na cestách daleko lepší partneři než řada dospělých, přesto jsi určitě nějaké obavy mít musel, ne? Co jeho matka?
Byla to moje šestá cesta do Jižní Ameriky, už jsem tu strávil jeden celý rok, a tak jsem žádné obavy neměl. Šárka, má bývalá žena, procestovala Peru, Ekvádor, Mexiko a Guatemalu, proto si myslím, že strach taky neměla. Před časem jsem cestoval po Ekvádoru a Peru se svou čtrnáctiletou dcerou a to bylo trochu náročnější.
Nějaká humorná historka z "natáčení" by nebyla?
A chceš nějakou veselou nebo hrůzostrašnou?
Obě.
Tak jedna příjemná a neuvěřitelná - když jsem v roce 1995 poprvé navštívil Chile, ubytoval jsem se v Santiagu a sháněl informace pro svou další cestu na jih země, na konzulátu mi doporučili nějakého Chilana, předsedu česko-chilské unie, že prý toho hodně ví a umí česky, studoval v Čechách. Tak jsem ho navštívil a zjistil, že je to můj příbuzný. To jsem do té doby ani netušil, že nějakého v Chile mám, a tak jsem tedy poznal svého prvního Chilana, vlastního, i když vzdáleného příbuzného. Jinak jsem pak v Chile potkal ještě mnoho zajímavých lidí, například ve městě Mejillones u pouště Atacama jsem se náhodou setkal s panem Špačkem - tím Špačkem, jehož rodině patřil Kokořín.
Hustý, myslel jsem ale, jestli nemáš příhodu, ve které by přímo figuroval syn. Aspoň moje děti mi zážitek vždy ještě v mnohém znásobí.
Říká, že jsme měli jednou namále, když nás odliv na Atlantiku a několikametrové vlny hnaly od pobřeží na moře. Musím přiznat, že jsme si pěkně mákli, abychom se dostali na břeh. Nebo když jsme se na Esteros del Iberá procházeli v močálech mezi dvoumetrovými krokodýly.
Nejhorší příběhy, …tak to bylo před třemi lety, kdy jsem málem zahynul při výstupu na sopku Licancabur na hranicích Chile a Bolivie. Ve výšce asi 5500 m se se mnou utrhla kamenná lavina a mně se z jedoucích velkých balvanů podařilo vyskákat snad zázrakem, nebyl jsem pak skoro hodinu schopný dalšího výstupu. Pak jednou v centru Limy, když mě přepadlo několik mužů a s nožem v ruce se mě snažili nacpat do auta. Podařilo se mi souhrou náhod utéct, to jsem pak taky chvilku relaxoval.
Je to trochu žinantní, ale určitě všechny bude zajímat, kde na to bereš. Patříš mezi ty, kterým cestování financuje další cestování?
Ne, nepatřím, ale veškeré prostředky, které mám, vynakládám na cestování. Mým koníčkem není hromadění majetku, a tak občas na to cestování zbude i z pedagogické činnosti. A někdy pomohla náhoda. Třeba letenku na cestu do Laponska jsem vyhrál v literární soutěži na internetu.
Co jiné kouty světa?
Musím říct, že ze všech zemí, které jsem zatím navštívil, na mě nejvíce zapůsobila Sýrie. Jeden francouzský režisér napsal: "Každý člověk má dvě vlasti, tu svou a Sýrii". To mě zaujalo, a když nám jednou nevyšlo vízum do Íránu, rozjel jsem se do Sýrie. Lidé se tu k tobě opravdu chovají, jako bys byl součástí jejich rodiny. To, že jsou muslimové a ty křesťan, je vůbec nezajímá. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Spali jsme u Beduínů, jedli s Beduíny, poznali trochu jejich svět. Podobné to bylo i v Jordánsku. Ten, kdo zná arabský svět jen z návštěvy Hurghády a egyptských památek, nezná arabský svět.
Mně o podobných zážitcích vyprávěl jeden student, když se vrátil z Palestiny. Asi máme díky médiím o tomto světě hodně zkreslenou představu. Co Dálný východ, ten jsi zvládl také?
Ne, ale plánuji v roce 2007 s přítelem Kouťákem Tibet. Třeba to vyjde.
Máš čas ještě na nějaké jiné koníčky?
Ale jo, jezdím hodně na kole a na lyžích, snažím se občas něco přečíst, poslouchám muziku a taky mě baví mourci. Dneska se třeba chystám, že si půjdu zaběhat, ale nevím jestli to přežiju, možná tenhle náš rozhovor bude poslední dnešní akcí.
Hele, a co v práci. Jak kolegové a zejména kolegyně berou, že se tak trochu vymykáš průměru?
Já zatím narazil jenom na super kolegy. Pracuju teď už několik let v Ústí na fakultě a mezi kolegy je spousta těch, co se vymykají průměru. Dřív jsem učil na Euroškole v České Lípě, kde mám stále pár hodin zeměpisu cestovního ruchu, a tam je skvělý tým, lidi si nezáviděj. Nemůžu si stěžovat, vážně.
---------------------------------------------------
Jindřich Krous se narodil v Ústí nad Labem 6. 11. 1961. Do 26 let bydlel v Horním Jiřetíně v Krušných Horách (to je ten, co nyní chtějí zbourat), potom přesídlil a učí na Českolipsku, posledních pár let pracuje jako asistent na katedře informačních technologií na universitě v Ústí. V Mimoni se snaží rozjet vzdělávací centrum ARCHA, z něhož zatím funguje autoškola, jazyková škola a počítačové kurzy. Projel Jižní Ameriku z Ohňové země až do Caracasu a navštívil skoro všechny země tohoto kontinentu, sjel celou řeku Amazonku. Na východě cestoval po Turecku, Sýrii, Jordánsku a Egyptě. V Evropě podnikl výpravy na sever do Laponska, na východ do bulharských a rumunských hor.
Vodopády Iguazu
Medový ostrov Ihla de mel, Brazílie
S přítelem Alexem v typické hornické restauraci ve státě Minas Gerais