Sobota 4.45 zvoní, teda spíš píská, budík. Vyrážím jako vždy na poslední chvíli, ani nezavazuji boty a makám na nádraží. Ukazuje se, že jednoduchou záležitostí není ani nákup jízdenky. Nakonec ale paní podle mých rad nacvaká trasu kterou mám absolvovat a mohu vyrazit. Minutu před odjezdem vlaku přibíhá Franta Mocker, skoro soused, ale závodí za Bílinu. Vida nejsem jediný, kdo chodí na poslední chvíli. Vlak kupodivu přijíždí včas. Hlavně abychom včas i dojeli, jinak se poženeme 400 km nadarmo. Ale budu optimista a spolehnu se na ČD.
V 8.00, podle plánu jsme v Kolíně. Nuda. Přes koleje se plouží policejní "jednotka pohodového nasazení". Mohli by z fleku hrát v policejní akademii. Za Kolínem přichází průvodčí a studuje moji jízdenku. Nezdá se mu počet kilometrů, které vypočítal počítač. Po deseti minutách se mi ho zželelo a poskytuji podrobné materiály i s kilometry. Vyšlo mu po další čtvrthodině trochu něco jiného, ale uznává že jím spočítaných 399 km je v pásmu 400 km a opouští nás. Ještě že se nesekl ještě o kilák. Asi bych šel pěšky. A venku nic moc. Déšť, pošmourno. I z okna se na to špatně kouká.
Výhled z okna se zlepšil až v Ústí nad Orlicí. To se k oknu v uličce postavila slečna, jejíž štíhlou postavu ještě zvýraznily elastické kalhoty. Za několik minut už zas vidím jen mlhu a déšť. Za nedlouho se na obzoru objevila spousta kolejí, točen, lokomotiv, velké depo a ŽOSka. Toť železniční uzel Česká Třebová. Pokračujeme opravdu ve svižném tempu a zlepšování služeb potvrzují i "studená fronta" - mládenec, který roznáší chlazené nápoje, bagety apod. a "teplá fronta" - dívčina s kávou, kapučínem, horkou čokoládou... . Navíc na WC je dokonce i mýdlo! Ale dost nadšení, neteče voda. To však našim drahám odpouštím. I Moravu jsme přesvištěli jak šikanzen a přesně podle jízdního řádu ve 13:03 hod. vystupujeme na hodonínském nádraží.
V propagovaném baru Fiesta je místo závodní kanceláře staveniště. Jsme přesměrováni do zdejší sokolovny. Zde opravdu nacházíme prezentaci a hurá ke startu. Na okruhu zatím pochodují ženy. Pavla Choděrová z Nového Boru si vede dobře! Při "rozkejvání" si mě přišli prohlédnout tři soupeři z Klatov. Potěšili mě zprávou, že nikdo další z naší ligové skupiny tu není. Po výstřelu jsem se za dva z nich zaháknul (Ten nejmladší drze utekl, žádná úcta k šedinám), a šlapu, jako kdybych chtěl útočit na osobák. Okolo pátého kilometru jsem dost zpocený a cítím slano v puse, občerstvovačky nejsou, do hlavy se vkrádá článek o dehydrovaných běžcích, který jsem nedávno okopíroval na internetové stránky. Proč takové blbosti čtu. Rázem se mi oba Klatováci vzdalují a přepálený začátek dělá svoje. Každý následující kilák je takřka o minutu pomalejší, než ty první. O bodech je prakticky rozhodnuto. Teď už jen těch zbývajících 15 kilometrů dojít. Vytrvalost naštěstí neschází a krize pomalu ustupuje. Zrychlit však už nedokážu. Škoda. Neboť tři kilometry před cílem jeden z Klatováků tuhne, ale má víc než kolo náskok. Jde se mi dobře, ale mám žízeň a žádný servis. Požádám tedy vedoucího či servismena, (nejspíš oboje), klatovských chodců o trochu matonky. Ochotně mi tuto první pomoc poskytuje. Díky! Po dvou hodinách a skoro patnácti minutách procházím cílem. Cítím, že mi nic není, ale také, že na to, aby to bylo lepší, bych musel mít víc natrénováno. Jediné, co mě uklidňuje je to, že jsme byli jen čtyři do naší A skupiny II. ligy a odvážím si sedm bodů. Účel byl splněn a výkon byl takový, jaký jsem očekával. Loučím se s Klatováky, jsou fajn.
Po sprše a troše čaje se domlouvám s Davidem Šnajdrem výborným chodcem a obětavým funkcionářem z Nového města n. M., že mě hodí autem do České Třebové. Možná chytím nějaký vlak a budu doma dříve než ráno. Cesta ubíhá pěkně až ke Svitavám. Na zákeřné objížďce David přehlíží stopku, maskovaná policejní hlídka však nepřehlédla jeho. Rázem je o dvě stě lehčí. Okolo půl osmé přijíždíme do Třebové. Paní v informacích ochotně klepe do počítače všechny nesmyslné kombinace tras, které si vymýšlím. Po několika desítkách minut se smiřuji s tím, že domů dorazím ráno. Kupuji zatím lístek do Nymburka, kde bude delší pauza. Vlak z Varšavy má 15 minut sekeru. No konečně, už jsem měl strach, že se nedočkám. Času mám však víc než dost, tak mi to nevadí. Do Kolína kde přestupuji, jsme zpoždění takřka stáhli a za pár desítek minut pokračuji na Nymburk. Venku tma, já jsem ospalý. Skoro na každé stanici se leknutím budím a snažím se vystupovat, abych v zápětí poznal, že je to předčasné. Na popáté to vyšlo.
Jsem v Nymburku a kupuji si lístek přes Děčín. Je to oklika, ale přes Boleslav bych jel o několik hodin později. I takto mám spoustu času. Oslovuji policisty, kteří právě z nádraží vyhazují bezdomovce, s dotazem, kam na pivo. Podávají mi podrobný výklad, kam nechodit, aby mě neokradli, a naopak, kde si mohu vybrat z oblíbených značek. Vyrážím tedy po hlavní ulici a asi po půl kilometru usedám již notně žíznivý v restauraci na Tarase (opravdu tam je "a"). Od závodů jsem vypil jen hlt čaje. Takže když mi vrchní vzápětí oznámí "končíme" a kývne na hodiny, na nichž se blíží půlnoc, jsem v šoku. Na dotaz, zda bych to jedno nestihl ještě vypít odpovídá také dotazem. "Jaký"? Myslím, že jsem vybral staropramen. Každopádně v tu chvíli by mi chutnal i žabinec. Po prvním hltu přichází bezdomovec vykázaný z nádraží a přisedá si. Dáváme se do řeči a vrchní mi prodá i druhé pivo. Asi na mně ta žízeň je vidět. Mezi tím jsme s bezdomovcem probrali vodní pólo a fotbal všech úrovní, přidali něco z boxu (víte že náš jediný olympijský vítěz Němeček má hospodu v Ústí nad Labem pod stadionem?) a vyrážíme společně na nádraží. Já na vlak, kámoš bezdomovec na lavičku. Cestou jsme ještě probrali hokejovou ligu a atletické osobnosti. Fajn člověk a s přehledem.
Bezdomovec na lavičce za chvíli spokojeně chrápe. Jdu zjistit, kdy pojede vlak, neboť čtvrt hodiny před příjezdem se posouvá čas na letní. Nemá to kde nahnat, bude mít hodinu zpoždění, dozvídá se paní od kasy v telefonu, což mi připadá přirozené. Usedám na lavičku a ani nevím jak, usínám. Probudí mě hlášení rozhlasu. Letmý pohled na hodiny mi říká, že mám pohnout. Vybíhám ven a vidím, že vlak se již rozjíždí. Naštěstí paní výpravčí mění světýlko na baterce a vlak zastavuje. (Mockrát díky!) nasedám, a vyrážím směr Děčín. Blíží se ráno, venku lije. Většinu cesty prospím. Po půl hodině mi jede vlak domů. Když vystupuji v sedm ráno na "hlaváku" je světlo a prší. Pěšky se ploužím na Sever a vím, že celý den budu stát za "starou belu". Ale už se zase těším, za tři neděle jedu bojovat o body do Domažlic.
Váš Šmajda - Milan Sviták
PS: Jestli jste to přečetli celé, máte nejlepší předpoklady pro maraton, neboť to chce výdrž!