V 4.45 zvoní budík. Vstávám. Kdyby se Vám zdálo že některé časy jsou si nápadně podobné, je to tím, že moc na výběr dnes nemáte. Počet veřejných dopravních prostředků se na rozdíl od veřejných domů po revoluci značně zredukoval. Opravdu jsem vyjel i přijel stejně, i když cesta byla asi o 100 km kratší, než při závodech v Hodoníně.
Chleba byl tentokrát rozmrzlý, takže žádná zbytečně zdravá strava, vše připraveno, na "Střelku" vyrážím včas. Koupil jsem si lístek. Bohužel počítač mi nabídl cestu sice stejně dlouhou, ale časově delší, přes Děčín. Já musel přes Prahu. Naštěstí mi jízdenku bez protestů vyměnili. K mému údivu již začaly cinkat závory. Za chvilku a včas přijíždí z jedné strany vlak, z druhé strany a na poslední chvíli přibíhá Franta Mocker. Nasedáme, vyrážíme směr "Hlavák", přichází průvodčí. Tahám peněženku, z ní lístek... a prd. Lístek netahám, protože tam není. Někde však být musí. Za okamžik vím, že ale není ani v jedné ze čtyř kapes kalhot. Dobrá, bunda má také dost kapes. Tak znova, peněženka, kalhoty, kruci, přece jsem ji při té výměně neztratil, nebo nezapomněl u okénka. Pokračuju. Bunda a znova peněženka, kalhoty... . Takhle to dál nejde. Průvodčí začíná divně koukat. Hlavně nepropadnout panice. Co takhle batoh? Potvora., klidně si tu čučí a neozve se. Zaplať pánbůh, jak říkáme mi atheisté. Mohu v klidu pokračovat.
Někde u Doks nám začíná padat hlava. Několikrát se budím z leknutí, zda jsme nepřejeli Boleslav, nakonec bez problému přesedáme. Vlak na Prahu vyráží zase včas. Už je to fádní, naše dráhy snad zapomněly na to, jak vypadá zpoždění. No vždyť jen dobře. Jediné, co nám dělá vrásky, je počasí. Na chůzi se člověk nabalit nemůže, rozhodčí se chtějí kochat pohledem na naše krásná kolena. Ne, to není sexuální úchylka. Jde o pravidlo o propínání. Nebylo by příjemné pochodovat v mrazu a ve vánici po Domažlicích jen v trenkách. Dřímota dává na vše zapomenout. Půl deváté - Praha.
Máme půl hodiny času. Tak jdeme do prodejny Olympie. Franta shání knihu, o tom jak nejlépe trénovat. Bohužel, otevírají v devět. To by nám mohl ujet vlak. V trafice ještě prostudujeme asi stovku placek s více či méně vtipnými nápisy a za chvíli jsme již na peróně. Tady nacházíme Jirku Ptáka z Děčína, chodeckou posilu pro náš club. Hostování by mělo být vyřízeno. Dobrá zpráva. Škoda, že Franta i letos pokračuje v barvách Bíliny. Snad za rok. Vlak má sekeru. ale jen deset minut a to jede čertvíodkud, nebo tamvodněkad. A kam teď? No přece na Plzeň ,Vávro, na Plzeň! Vytahuji řízek, Franta Mocker vločky, Jirka Pták taky jako já něco nezdravého. Proto asi je ten Franta tak dobrej! Do Plzně přijíždíme s malým zpožděním. Času na přestup je však dost.
Za čtvrt hodinky razíme směr Domažlice. Když Franta tvrdí, že ta tři sila jsou už Domažlice, myslíme, že nás lakuje. Za chvíli ale už opravdu vystupujeme. Před nádražím přešlapuje jedna z legend české chůze, Petr Brandejský (mimochodem jeho bratr má v našich oddílových tabulkách dlouhou řadu špičkových výkonů). Neví, kde je start. Franta tvrdí, že trefí, tak se k nám přidává. Mimochodem tohoto 62 letého chodce se mi nikdy nedaří porazit. I když zpravidla v půlce závodu mám na něj náskok, strojovým tempem mě nakonec předejde. Franta nelže. Až na malé zakličkování v závěrečných stovkách metrů nezaváhal.
Přihlašujeme se, převlékáme a máme tak 3/4 hodinky na rozcvičení. Ještě si přečtu na plakátu, že "Startují účastníci mistrovství světa a Evropy, Olympijských her, světového poháru. Chyběl snad jen mistr Galaxie. Nevědět, že skutečnost až tak hrozná nebude, asi by se mi rozklepala kolena. Každopádně se ale pořadatelé starali, organizace byla výborná a to bylo důležité. Trochu toho přehánění jim člověk rád odpustí. A nějaký reprezentant se určitě také objeví. Jedna dobrá zpráva. Ze soupeřů jsou zde opět jen Klatováci. Špatná je, že jich je moc, šest. Nu což, uvidíme. Motivovalo mě to tak, že jsem se i důkladně rozcvičil.
Start! Klatováků je nejen hodně, ale jsou i velmi dobří. Nejlepší tři, staří známí z Hodonína mi odcházejí takřka hned. S dalšími třemi jdu ve skupince a jdou rychle a dobře. Snad až na jednoho. Že by mě všichni porazili? To se mi nelíbí. Po několika kilometrech na mě začínají získávat metr po metru i další dva a jen jeden (J. Urbánek) mi dýchá na záda. Evidentně jsem teď jediný soupeř, který ho zajímá. Zase jsem to s nimi přepálil. V půli závodu ještě vidím Jardu Ptáka, který mě porazil v Hodoníně celkem o hodně a kdesi za mnou jsou Franta i Petr Brandejský. To se mám zas na co těšit. No ještě netuhnu tak jdu. "Klatovák" pomalinku začíná ztrácet. Na můj vkus, ale moc pomalu. Aby toho nebylo málo, na trati se vychází jeden kopeček, který začíná zatáčkou a asi deseticetimetrovým převýšením na jednom kroku, což mě vždy takřka zastaví a musím to znovu rozcházet. Ani 20 metrový sešup kousek před cílem chodeckému rytmu neprospíval. Trochu poklusávající (alespoň podle zvuku) Urbánek z Klatov naštěstí ztrácí další metry. Na rozdíl od ostatních není až tak dobrý. Jeho kolegové jdou na můj vkus rychle a musím je pochválit, i čistě. Tak aspoň jednoho. Makám.
V dalších kilometrech se situace moc nemění. Ti lepší mi pomalinku odcházejí a ze zadu se na mě tlačí další. Dvě kola před cílem mám kousek za sebou Z. Bittengla ze Stříbra a Frantu Mockera, skoro souseda sbírajícího body za Bílinu. Oba patří do jiných skupin ligy, takže o moc nejde. Ale Frantův skalp by potěšil. Na štěstí klatovský Urbánek je již z dohledu, není třeba taktizovat. Soupeře z Klatov, kteří jsou rychlejší, již delší dobu nevidím, jejich náskok je velký. Není co zkazit, ani napomenutí žádné. Zkusím odrazit alespoň útok pomalu se dotahujícího Franty. Asi kolo před cílem jde přede mně Zdeněk Bittengl. Už se s tím smiřuji, ale asi dvacet metrů za mnou šlape Franta. Kruci, vždyť ještě mohu! Přidávám. Asi půl kola před cílem se opět dostávám před Bittengla a Franta je zase o kus vzadu. Sto metrů před cílem dostávám jediné "napomenutí", nebo spíš upozornění. Pouze ústní, ať si dám pozor na kontakt. Teď by mě už nikdo vyloučit nemohl, ale šel jsem bez potíží celou dobu, dojdu čistě i poslední metry. Procházím cílem.
Starosta Domažlic mi věší na krk pěknou pamětní medaili. Vím, že dnes mohu být s výkonem docela spokojen. Trochu mi kalí radost, že je přede mnou pět klatovských závodníků, takže pro družstva je to až šesté místo. Ale jsou lepší než já, evidentně makají, takže jim mohu jen pogratulovat. Úspěch si zaslouží. Jirka Pták dochází na osmém místě v čase 1:02:27 hod. Je to dost slušný čas. Já jsem to dal za 57:49. S tím jsem nepočítal. Tak vida Franta je za mnou. Zůstávám u řízků. Důležité je především bojovné srdce. No jo, já vím že už zas trochu kecám. Dávám si sprchu jdu a se podívat na vyhlášení. V žákyních a ženách obsadila stupně vítězů rodina Černých z Litvínova. Hezky zařízené. Rodiče rozhodcují a děti sbírají vavříny. Tak bych si to měl také jednou zařídit. Teď vážně, tak zapáleným obětavcům musí člověk každý úspěch přát. V kategorii mužů vítězí Milan Švehla ze Spartaku Praha 4. Čas 46:53 min. je velmi dobrý, druhý je T. Kratochvíl také ze Spartaku a třetí J. Dzurňák AC Nýřany.
Než se Franta převlékne, jdu si dát do bazénu bramborák. Malej bez česneku a majoránky. No co byste chtěli za šest vočí. Za hodinku je Franta osprchován a převlečen a razíme do města. Vlak nám jede až v půl osmé.
Náměstí v Domažlicích je opravdu krásné. V sobotu večer však je otevřeno již jen v průchodech u Vietnamců. Sortiment bohatý. Boty, čím více proužků, tím víc adidas, sám velký pokemon pikachu stokrát jinak atd. Však to dobře znáte. A také pár hospod. Cenová skupina spíš pro ausgerechnet némecke kamosch. Ale domy na náměstí stojí za prohlédnutí a věže s hradem jsou skvost. Doporučuji. Před odjezdem vlaku dáváme u nádraží jedno pivko a jedem. Několik probuzení na přestup a jsme v Číně. Kdeže? La pardon, v Děčíně.
Je půl hodinka po půlnoci a nejbližší vlak jede po půl šesté. Ve vlaku jsem se vyspal a odpočinul si. Franta jde ke známým. Nahazuji batoh plný bot, hadrů, termosek atd. a vyrážím směr Lípa. Uvidím jak to půjde, nějakých 35 kiláků... . Možná někoho stopnu, uvidíme. Za Děčínem se nořím do tmy. Auta tu a tam jezdí, ale že by mě někdo chtěl vzít? Cha cha! Stoupám na Březiny a je mi do zpěvu. Hluboko dole se vine Ploučka, nízko nade mnou visí těžké mraky, no prostě romantika. Blíží se Benešov potkávám jakési mládence, asi razí z diskošky. Pocestný je evidentně překvapil. Za Benešovem se objevují dírou v mracích i hvězdy. Jeden se stává filozofem. Například mě napadá, že možná byl člověk stvořen proto, aby stále šel, dnem i nocí, ... . Vzápětí mě napadá něco ještě mnohem moudřejšího. A to, že ta předchozí myšlenka je pěkná volovina. Je vidět, že zbytky rozumu mě ještě neopustily. Nebojte, nic moudrého už mě nenapadlo.
Potkávám vlak na Děčín a za půl hodiny další. Že by jelo něco z Benešova? Přece se tam ty vlaky nebudou hromadit? Když v Polici zaslechnu z dáli zahoukání, mobilizuji zbytky sil a s těžkým batohem klušu do Žandova na zastávku. Podle řádu zjišťuji, že to musela houkat sova a že ty vlaky se v Děčíně opravdu hromadí. Jdu na nádraží do Police. Je půl šesté, za půl hodinky mi jede vlak. Kupuji si od hezké výpravčí lístek, padám na lavičku a za chvíli spím. Asi za dvacet minut se budím. Za chvíli přijíždí vlak. Z "Hlaváku" musím pěšky. Ta dálka! Dorazil jsem domů. Je sedm. Za chvíli již ležím a už ho beru. V půl jedné odpoledne mě Ála budí, volá brácha. Takhle brzy po ránu? To by se mělo zakázat. Nu což. Už bude oběd. Hanička se diví, že po chůzi vždy tak dlouho spím. Neboj Hani, další kola už jsou blíž, budu spát v noci. A kdy to bude? 12. května v Praze a 26. května v Liberci.