Druhý říjnový týden přinesl do novoborské střední školy veliký rozruch. Poté, co se zdejší studenti v rámci projektu Comenius podívali do Norska, Turecka a Holandska, čekalo je teď něco nového. Tentokráte se studenti z cizích zemí měli setkat právě v Česku a právě v Novém Boru.
Přípravy panovaly již od začátku školního roku a v úterý 7. října finišovaly. Pokoje pro hosty byly připraveny, uvítací večeře navařeny a poslední vhodné fráze v angličtině naučeny. Vše mohlo propuknout.
DEN I. – OTLOUKÁVÁNÍ
Předešlou noc přijela první várka studentů z cizích zemí. Byla složena ze sedmi Holanďanů a čtyř Norů. O půlnoci jsme je srdečně vítali před dveřmi Parkhotelu Morris. Naše unavené hosty jsme odvezli domů, dali jim najíst a uložili je do jejich připravených postelí.
Druhého rána jsme se sešli před školou. Bylo mlhavé ráno a my měli jet na výlet do Sloupu. Velká skupina mluvící česky, anglicky, holandsky a norsky budila ve městě i v autobuse velkou pozornost. Přesto jsme se bez výraznějších obtíží dostali až do kaple skalního hradu Sloup a vyslechli si zde přednášku v angličtině. Skupinky nadšených, byť zprvu trochu ostýchavých, Holanďanek a Norek pak vesele pobíhaly v areálu hradu. Dále jsme zamířili do blízké restaurace a pohostili naše hosty smažákem. Nestěžovali si, je to naštěstí univerzální mezinárodní pokrm.
Lesní divadlo a vyhlídka nad Sloupem se všem líbily. Horší už to bylo s prudkým stoupáním k těmto místům. Holanďané nejsou zjevně moc zvyklí na kopce. Norky ano. Přeplněným busem jsme pokračovali do České Lípy a zavítali do místního bazénu. Většina národností držela při sobě. Teprve se tak říkajíc otloukáváme. Po bazénu si většina z nás dopřála pizzu v přilehlé restauraci. Cizinci se diví, že je to hodné levné. Museli jsme jim tedy nějak šetrně a srozumitelně objasnit velké ekonomické rozdíly mezi Českou republikou a Nizozemím. O Norsku ani nemluvě.
K večeru jsme ještě naši holandskou skupinu vzali na procházku městem a do parku. Konečně jsme se bavili mezi sebou a bylo nám fajn. Když padla na město tma, odjeli jsme domů. Všichni byli dost unavení. První den tedy máme za sebou. Teď už to bude jenom lepší.
DEN II. – VŠICHNI NA MÍSTĚ
Stůl se snídaní byl u nás našňořený jako v luxusním hotelu. Jesse (můj host) se spokojil s krajícem chleba s nuttelou. Záhy jsme se s ostatními Čechy shodli, že Holanďané opravdu nejedí tolik, jako my. Marně jsem se to snažil vysvětlit i starostlivé matičce.
Kompletní skupina projektu Comenius (připojili se ještě Turci, Poláci a Maďaři) se sešla před turistickým centrem našeho města a po krátké přestávce pokračovala do Navrátilova sálu. Zde promluvil starosta města a nakonec se se všemi skupinami vyfotil. Další naše kroky vedly do školy v Revoluční ulici. Hlavní tábor byl v místní aule a odtud jsme se po skupinách rozešli na prohlídku školy. Na závěr byl připraven velkolepý raut. My s Jessem měli z domova řízky, takže jsme nespěchali a spokojeně jsme pozorovali obrovskou frontu učitelů a studentů ze všech koutů Evropy.
Po přestávce následovaly prezentace. Nejdříve o škole a poté o ústředním tématu celého projektu: „Jak správně recyklovat?“ Všichni ztratili ostych a v angličtině hovořili o svých prezentacích. My si to odbyli trochu jinak – natočili jsme film s názvem „GreenMan“ a ten měl velký mezinárodní úspěch.
Oběd se konal ve školní jídelně. Na chvíli se udělalo venku hezky. Se zájmem jsme sledovali ostatní národy, jak si poradí s knedlíky a se svíčkovou. Zdálo se, že Turci neměli o knedlících žádné pojetí. Svíčková tedy nakonec moc úspěch neměla.
Po oficiálním programu jsme se rozhodli vzít naše nové kamarády do kavárny. Neprotestovali. Opět jsme poutali pozornost mnoha lidí. V dobrém slova smyslu. Po kávě jsme s tátou vzali Jesse do sklářské restaurace a po většinu času se bavili o fotbale. Jesse raději vsadil na jistotu a k jídlu si nedal nic typicky českého. Po jídle jsme ještě zašli do haly na horolezeckou stěnu. Všem se to líbilo. My Češi jen leželi na žíněnkách a přihlíželi snažení Norek a Holanďanů.
DEN III. – SLAVÍME OD RÁNA DO VEČERA
Ani třetí den se počasí nevyjasnilo. Došli jsme s Jessem do školy ve Wolkerově ulici pěšky. Cizincům se naše škola vesměs líbí. Někomu připomíná Bílý dům a někomu zase Bradavice z Harryho Pottera. Všichni jsme se postupně sešli v aule, tedy téměř všichni. Linda, učitelka z Norska, byla „poslána“ na obhlídku školy a my jsme jí mezitím připravovali narozeninové překvapení. Byl objednán dokonce i dort. Oslavenkyni jsme udělali velkou radost.
Když z dortu nezbyl ani kousek, odebrali jsme se opět do Revoluční. Byli jsme rozděleni do skupin, protože nás čekaly sklářské workshopy. Mohli jsme si vyzkoušet všechny možné sklářské techniky. Holanďané, Norové, Turci, Maďaři, Poláci… všichni byli nadšení a mnozí z nich i nadaní.
Po workshopech jsme naši skupinu vzali na jídlo do čínské restaurace. Dali si smažené kuřecí maso. Asi je ta svíčková hodně vyděsila. Za deště jsme došli na bowling a zábava započala na plné pecky. Sešlo se nás hodně. Všechen ostych zmizel, mluvili jsme spolu o všem možném. V tu chvíli nám nic nechybělo, byli jsme veselí, bez starostí a co víc, byli jsme mezinárodní! Finální účet na bowlingu byl velký, ale stál za to.
Večer jsme se ještě toulali městem. Zůstaly nám krásné vzpomínky a mnoho krásných fotografií. Domů jsme přišli totálně vyčerpáni a usnuli jsme jak zabití.
DEN IV. – PRAHA V DEŠTI
Poslední den, kdy jsme všichni spolu. Zatím si to nikdo moc neuvědomuje, a tak panuje veselá nálada už od začátku dne. Autobusem jsme odjeli za deště do Prahy. A takové počasí bylo po celý den.
Vystoupili jsme u Masarykova nádraží a pokračovali k Prašné bráně, kde začala naše exkurze. Průvodcem nám byl student naší školy David Šedina. Procházeli jsme mnohá zajímavá místa a všechny národy byly nadšené a fotily o sto šest. Cítil jsem hrdost, když jsme jim ukazovali naše národní památky. Byl to příjemný výlet Prahou. I přes to, že pršelo, všichni byli spokojeni. Občas sice mladší studenty zajímal spíše HardRock Café než Týnský chrám, ale ve finále si odvezli hezkou vzpomínku tak či tak.
Skupinovou fotografii jsme pořizovali na Starých zámeckých schodech a při této příležitosti se nám je podařilo definitivně zablokovat. Možná jsme rozzlobili pár spěchajících úředníků. Na druhou stranu si myslím, že kolemjdoucí se do foťáku usmáli také, aniž by tušili, o jak historicky cenný snímek jde. Nakonec jsme se propletli od Pražského hradu zpět k autobusu a odjeli. To už všem pomalu začínalo docházet, že se blíží konec našeho setkání.
Večer nikdo z nás neponocoval. Holanďané totiž odjížděli už v 5 ráno.
DEN V. – NIKAM SE NEJEDE
Poslední snídaně pro Jesse. Vstává se nám těžce. Nejen s vědomím, že jsou 4 hodiny ráno, ale i proto, že odjezd se neodvratně blíží.
U Parkhotelu se postupně všichni scházíme. Učitelky nám děkují a objímají se s námi. Pak se naposledy loučíme se svými novými kamarády. Autobus je připravený a nastartovaný, ale nic se neděje. Kamarádi nejdřív mlčí a pak něco zašeptají v holandštině. Učitelka nám tlumočí: „Máme problém, jim se nikam nechce.“ Všichni jsme si představili, jak společně prožíváme další úžasný týden plný zážitků a radosti. Pak, když jsem se vrátil do reality, autobus zmizel v mlze. Bylo mi v tu chvíli smutno, ale nebyl jsem v tu chvíli v Evropě jediný.