Indonésané se s řízením vážně nemažou. Na jednu stranu jezdí ohleduplně a s maximální opatrností, na druhou stranu jim zase nedělá problémy nadjet si zácpu po chodníku. Že se na jedné motorce vezou rodiče plus jedno až dvě děti, které kolikrát za jízdy spí, to také není ojedinělý jev. Na internetu koluje bezpočet fotografií zachycujících, co všechno jsou lidé schopni na motorkách převážet.
Den šestý
Přesto vás ale dokáže překvapit pohled na člověka přepravujícího snad celý prodejní stánek s veškerým zbožím, kdy motorku vlastně ani nevidíte, spíše ji tak tušíte pod haldou věcí. Že si nás lidé okolo prohlížejí, když zpozorují, že jsme zápaďačky, to nás vůbec nepřekvapilo; že si s námi někteří při čekání na semaforech budou povídat a radit, kudy jet dál, to jsme nečekaly. Jsou i tací, kteří podobnou konverzaci zvládají dokonce za jízdy.
Kruhové objezdy, u nás tolik časté, tu prakticky neexistují, i když se mnohé křižovatky jako kruháky tváří – v samém středu bezpočtu křižovatek stojí sochy, fontánky (většinou samozřejmě dost zprasené) nebo maličké chrámky. Balijci by ale podle mě nebyli schopní akceptovat model kruhového objezdu, který musíte celý obkroužit, chcete-li zahnout doprava – tak dlouhá cesta a přitom je to takový kousek.
Rozdílnou mentalitu místních řidičů můžete pozorovat i na způsobu používání klaksonu. Zatímco v Čechách a západním světě vůbec troubení znamená něco jako „Uhni, debile,“ popřípadě „Co děláš, vole?“, v Indonésii vás troubením upozorňují „Bacha, jedu!“ Troubí se tedy při předjíždění, aby ostatní věděli, že jste za nimi a něco děláte, troubí se při vjezdu do zatáček, a to obzvláště v horách, kde v serpentinách není až do poslední chvíle vůbec nic vidět. Když se nám někdo připlete do cesty a my do něj málem narazíme, protože musíme prudce brzdit, ségra ho pořádně po česku vytroubí a nadává u toho jak špaček a lidi okolo na nás koukají jako na cvoky, co to děláme, proč tak šílíme? Balijci jsou totiž pořád v klidu, nic je nerozhodí a nechápou naši nervozitu, když se nám jen tak tak podaří předejít drobné nehodě. A co teprve jejich vyjevené nechápavé výrazy, když se s Janou na ulici trochu pohádáme, nebo když Jana někomu z místních vynadá, že se nechce jít podívat na trh, že nechce žádný kokos, že nepotřebuje nikam odvézt a ať si laskavě odvyknou tahat z lidí peníze. Balijci se totiž nehádají. Nebo jsem alespoň za celé tři týdny žádné křičící nebo mračící se a nadávající neviděla.
Po cestě na Tanah Lot jsme viděly první rýžová políčka. Muži i ženy ve špičatých kloboucích se širokými krempami okopávali nebo sbírali úrodu. Nezahlédly jsme ale žádné pracující děti – možná přece jen chodí do školy. Není nic jednoduchého zajistit tu dítěti vzdělání, už od mateřinky totiž rodiče musí platit školné a málokdo na něj má. Proto se změnila i podoba klasické balijské rodiny. Zatímco dříve bylo běžné mít pět a více dětí, dnes si pár může dovolit jedno, bohaté rodiny dokonce i dvě děti. Jedna sanurská trhovkyně mi prozradila, že nemají ani zdravotní nebo sociální pojištění. "Když onemocníme, umřeme. Nemáme peníze na léky." Navzdory tomu, že někteří dokázali vydělat na rostoucím turistickém ruchu, žijí tu stále lidé, kterým se Balijský sen vyhýbá.
Chrám Tanah Lot je jedním z nejnavštěvovanějších a prý i nejkrásnějších chrámů na ostrově. Možná to do jisté míry bude i oním golfovým hřištěm, bazénem a vířivkou, které se nachází v těsné blízkosti chrámového komplexu. Bohatí turisté tu odpočívají na měkkých lehátkách ve stínu palem a brčkem cucají koktejly.
Z Tanah Lotu by mělo být vidět na jedné straně na Ulu Watu, na druhé na další chrám severně podél pobřeží. Bohužel jsme neměly příliš štěstí co se počasí týče, skrz mlžný opar vystupovala jen silueta skalního výběžku v dálce; a právě na něm tušíme Ulu Watu.
Při krátké siestě na schodech do chrámového komplexu na nás zaútočila banda turistů z Jávy a musely jsme jim (skoro doslova) utéct, aby nám konečně dali pokoj, protože už jsme měly plné zuby usmívání se na fotkách s cizími lidmi. Připadaly jsme si jako něco mezi Lochneskou a posledním jednorožcem, tak úžasnou atrakcí jsme pro Javánce byly a všichni se s námi nutně museli vyfotit.
Prošmejdily jsme golfové hřiště, podpořili místního obchodníčka nabízejícího osahání si posvátného hada (mám podezření, že zvíře už mělo ta nejlepší léta za sebou) a vydaly se na průzkum druhé strany areálu, brzy ale začalo poprchávat a těch pár kapek se brzy změnilo ve slušný liják. Rychle jsme tedy proběhly zbytek chrámu a zalezly pod střechu. Ve velkém altánu nebo spíš na zastřešeném podiu s mramorovou podlahou, nevím, jak to nazvat, posedávali místní a čekali, až ustane déšť, povídali si a relaxovali.
Odpoledne jsme se stavily v Indian Cultural Centre, aby se Jana předvedla učitelce indického tance a v rámci festivalu indonéského umění se dohodly na společném vystoupení Jany a jejího kamaráda Michala. Ten dostal roční stipendium na studium indonéského tradičního tance na Bali, kombinuje to s indickým Baratanathyam a právě za ním jsme sem původně jely „na návštěvu“.
Po téhle krátké zastávce jsme se přesunuly do denpasarského Art centra, kde probíhá již zmiňovaný festival indonéského umění. Art centrum zaujímá v balijské kultuře významnou roli. Dříve bylo zvykem, že každá vesnička měla své vlastní art centrum, kde se hrálo divadlo, tančilo a kde cvičil a vystupoval tradiční orchestr – ten sestává z třiceti hudebníků. Dříve to byli výhradně muži, v poslední době už se prý objevují i ženské orchestry, nicméně jsme žádný takový neviděly. Muzikanti hrají bez not, protože prý je jednodušší si své party pamatovat, než je zapsat a potom hrát z listu. Jejich hudba je takovou mozaikou jednotlivých tónů a úderů kladívkem, kdy jednotlivá linka by sama o sobě nedávala vůbec žádný smysl, ale celé dohromady se to slije do kompaktních skoro až hypnotických melodií. Hudba je to břinkavá a cinkavá a ne každému se líbí, někomu po chvíli připadá příliš hlučná a cinkavá, nám se ale za celý pobyt omrzet nestačila.
Na divadelní scéně probíhalo alegorické představení plné barev a prazvláštních masek. Bohužel stěžejním bylo pro představení mluvené slovo, kterému jsme vůbec nerozuměly a nemohly se smát spolu s místním publikem, i tak nás ale atmosféra představení naprosto pohltila.
Co mě ale dnes na festivalu fascinoval nejvíc, bylo hudební představení na hlavní scéně, kombinující tradiční nástroje, kostýmy a taneční kreace s prvky moderních hudebních stylů. Mohli jste tak pozorovat dívky v tradičních kostýmech hrající na elektrické kytary nebo bicí, zatímco na forbíně kolem zpěvačky skotačil Barong, mytologická obluda. Uchvacující představení.
Následujícího dne jsme se přestěhovaly do jiného pokoje v rámci toho samého hotelu – přesun asi o dvacet metrů, pro nás dvě nicméně nesmírně složitá operace. Po mohutné akci Kulový blesk jsme se spakovaly, nakoupily pár kousků neznámého ovoce a vzaly směr Kuta, která slibovala krásné pláže a ideální podmínky pro surfaře. Jak se ukázalo, skýtala také množství turistů, „zápaďáků“ z Austrálie. Doprava sem i pobyt na ostrově je pro Australany dalo by se říct až směšně levná záležitost (Pokusily jsme se to převést na české poměry a došly jsme k závěru, že letenka by vyšla na dva tisíce českých korun. Vlastní náklady na ostrově už jsme ani nepřepočítávaly, tam bychom se nejspíš pohybovaly nanejvýš v řádech desítek korun.), proto jich tu potkáte tolik – víceméně ale jen na pláži, povětšinou na Bali jezdí surfovat a popíjet drinky. Později jsme potkali i podobné turisty z Holandska, v letadle jsem si povídala s ruskou spolusedící, a všichni se svorně divili, že jsme do Indonésie přijely kvůli chrámům a že je tam vůbec kromě surfování co dělat.
Pokud mohu vyvozovat takové závěry pouze na základě našich osobních zkušeností, aniž bych své domněnky porovnávala s oficiálními průzkumy a statistikami, za druhou nejpočetnější skupinu „bílých“ turistů na Bali považuji Angličany (Ačkoliv pro ně je velice častou přestupní stanicí právě Austrálie). Dokonce přímo manžel naší balijské paní domácí pochází z Britských ostrovů.
Do Kuty jsme dorazily okolo druhé hodiny odpoledne a sledovaly, jak postupem času ubývá turistů a přibývá místňáků, kteří mají dost rozumu, aby nelezli na sluníčko v největším pařáku. Pro nás dvě, jednu naprostou amatérku a druhou jen mírně až středně pokročilou surfařku, moře příliš bouřilo a netroufly jsme si pokoušet štěstí na surfu. Proto jsme si jen trochu zablbly ve vlnách a v plavkách si odnesly slušnou nálož kamínků a drtě z mušliček a korálů. My umělci, kteří jsme si dokázali sedřít nohu o mořské dno a jsme příliš zbabělí na to, abychom si ránu vydrhli kartáčkem a ošetřili desinfekcí, se památkou na pláž kocháme ještě pěknou řádku dní.
Místní z nás opět byli celí u vytržení, což bych na tak turisticky atraktivní a frekventované pláži rozhodně nečekala. Vždyť tady už by na bělošky nestoudně se vystavující ve dvoudílných plavkách mohli být zvyklí. Turisté z Jávy nicméně zvyklí nebyli, fotili si nás jak pokradmu, abychom si toho nevšimly, tak bez jakýchkoliv servítek, všimla jsem si i jednoho pána s kamerou. Po dobu celého pobytu na Bali to všude probíhalo stejně - pokaždé, když jsme se někde objevily, přiběhla k nám dívka nebo chlapec ve věku od třinácti do dvaceti let (Hrubý odhad, kdo to má dneska na lidech poznat, kolik jim vlastně je?) s prosbou, jestli se s námi mohou vyfotit, ještě spolu s bandou kamarádů. Na otázku, proč zrovna s námi a ne s někým jiným, reagovali jen rozpačitým přešlapováním z nohy na nohu, úsměvy a vyhýbavou odpovědí: „Chci mít vzpomínku na Bali.“ Namítaly jsme, že my ale přece nejsme to, co je pro Bali typické, že odtud ani nejsme. Jen krčili rameny, usmívali se a aranžovali scénu pro fotku z dovolené.
Čirou náhodou jsme se nachomýtly k pohřbu, který toho dne na pláži probíhal. K balijské tradici patří kremace, ta je natolik nákladná, že rodina často musí nebožtíka pohřbít a nechat spálit až při hromadné kremaci i několik let po smrti dotyčného rodinného příslušníka. Pohřební rituál sestává z průvodu, kdy skupina mužů nese na ramenou jakousi hranici nebo mohylu. Ta je bohatě zdobená a její výška závisí na důležitosti osoby, která je pohřbívána. Mrtvé tělo je na Bali považováno za cosi nečistého, bránícího duši v tom, aby se posunula dál, proto je součástí pohřebního rituálu i „matení mrtvého“, aby se nemohl vrátit zpět domů a dělat neplechu. Poté je tělo přemístěno do sarkofágu, jehož barva se odvozuje od kasty, do které dotyčný náležel. Na samotný závěr celé ceremonie se sarkofág zapálí a popel pozůstalí rozptýlí v moři. Duše je tak volná a připravená k další reinkarnaci.
Ačkoliv se pohřeb nemusí zdát jako zrovna nejoptimističtější závěr dne, domů jsme jely spokojené a odpočaté, připravené na pořádný výlet následujícího dne. Bohužel program nevyšel tak docela podle našich představ, i tak ale následující den nepovažuji za ztracený.
