Moje sestra patří k tomu druhu lidí, u kterých si nikdy nemůžete být jistí. Naprosto vůbec ničím. Zejména pak tím, že bude dodržovat časový harmonogram, který si předtím sama dle vlastního uvážení a jistě i nejlepšího vědomí a svědomí sestaví. Tuhle stránku její komplikované osobnosti už jsme měli tu čest dobře poznat, a tak nás nikoho příliš nepřekvapilo, když den před odletem volala, že je ještě v práci, nestíhá a na domácí goodbye party nejspíš nedorazí.
Den 1.
18.6.2010, Mnichov
Nicméně nakonec dorazila. V jednu ráno a porazila u toho dvě dopravní značky, přičemž jedna z nich byla dokonce policejní a můžeme děkovat bohům, že si to ty švestky nebraly osobně. Nejvíc v šoku z toho byl asi táta. Kdyby věděl, že se spolu se ségrou chystáme po Bali prohánět na motorce, asi by dostal záchvat paniky a vzteku a umřel. Nebo nás při nejmenším nikam nepustil. Už takhle celou tou akcí není moc nadšený, Janu, moji sestru, považuje za poněkud nezodpovědnou a hlavně za věčného zmatkáře a částečně možná i blázna, který žije svým způsobem mimo realitu, respektive si vytrvale vytváří svoji vlastní a v té se tak spokojeně plácá. Je skvělá. A je na zabití. A právě s ní jedu na nejdobrodružnější dovolenou, jakou jsem za celý život absolvovala.
Cesta autem s rodinou byla jako vždy naprosto perfektní ukázkou absurdity a zvrácené grotesknosti. Neustále nervózní táta s odpočítáváním věčně zaseknutým na pouhé vteřině před výbuchem. Máma, která špatně slyší a málokdy poslouchá, díky čemuž je věčně mimo. Panoptikum uzavíral brácha, věčný obhájce vlastní pravdy a úžasný prudič, ať už prudí s vámi nebo proti vám. V autě dusno, za okny déšť. Už abychom byli na letišti. Chvilka poněkud trapného podávání rukou a focení u auta na parkovišti před hlavní odbavovací halou a jsme samy. S letenkami v ruce, připraveny vyrazit.
Do Mnichova nás letí takřka pět a půl. Nastoupíme do maličkého letadýlka a z okna přímo vidím vrtuli nade mnou. No, spíš vrtulku. Letadlo není zrovna nejnovější a za letu slyšíte burácení motorů – uvízne vám v uších a nemůžete ho vypudit, ani zuřivé polykání a zývání, které odstraní zalehnutí v uších, vám nepomůže v překonání pocitu, že ta vrtulka má vážně problém.
Jakmile ale vystoupáme nad mraky, veškerá nervozita je ta tam. Před vámi se rozkládá úžasná krajina malých kopečků a údolíček, velkých pohoří vzadu na obzoru, stolové hory a obří giganti bílého našlehaného snu vás míjí jen o takový kousíček! Až máte pocit, že se na vás dívají. Svítí sluníčko, nad vaší hlavou se střídá moře modré s bílými závoji a vám už nepřipadá tak divné, že to ty letušky furt ještě baví, létat sem tam.
A pak jsme přiletěly nad Mnichov, hnusnej pršavej mrak, déšť a zima. Venkovní teplota je 14° C, vítejte v Německu.
Nastupování do letadla nám pak poskytlo úžasnou ukázku jedné z mnoha oněch lidských vlastností, které jsou sice obecně známé, ale i tak vás dokáží poměrně zaskočit, setkáte-li se s nimi tváří v tvář. Před přepážkou letušky kontrolující letenky se seřadila dlouhá fronta nedočkavých pasažérů. Poslední z nich neměli zrovna růžové vyhlídky na to, že by snad v následujících patnácti minutách měli stanout na palubě letadla. Oproti tomu hned vedlejší přepážka letušky odbavující ten samý let, tu samou třídu, zela prázdnotou. Proč se nechat bez čekání odbavit, když je tu fronta, do které si mohu spolu s ostatními stoupnout? Lidi jsou ovce.
I když jsem tentokrát neseděla u okýnka a nemohla tak zahlcovat foťák dalšími fotkami mraků a východem slunce ve výšce deseti tisíc kilometrů, alespoň jsme letěli opravdickým letadlem. Bez vrtule.
Na letišti v Dubaji mají dekoraci připomínající Avatara a přehršel neuvěřitelně smradlavých parfémů v krámech se suvenýry. Víc než něco, co by byl člověk ochotný na sebe nastříkat, připomínají prastaré vůně ze Sovětského svazu, které jsme před posledním zvoněním vyhrabali u maminek a babiček ve skříních a pak je s bojovým pokřikem stříkali na rozjívené primány a nešťastné prvačky. V sedm ráno místního času je tu 33° C a na gatech mají lehátka, na kterých se dá několikahodinové čekání na let přečkat (přespat) v relativním pohodlí.
