Ještě před Vánocema, jeden večer si tak ležím v posteli a užívám si, že kolem sebe konečně nemám děti, když uslyším zaklepání. Otevřu dveře a moje hostmum Kim se mě ptá, zda bych mohla přijít dolů do kanceláře. Bylo to v době, kdy se hodně mých kamarádek au pairek dostalo do rematche – rodina zažádala o jinou au pair, neboť nebyla spokojená.
A tak už jsem viděla to nejhorší! Přijdu tam, řeknou: Posaď se! Už tě nechceme, poletíš domů! Měla jsem na krajíčku s brekem, vždyť jsem tady jenom chvíli! Posadila jsem se v kanceláři a Kim se mě ptá, co mám v plánu v dubnu. V tu chvíli bych zapomněla i na vlastní narozeniny, kdyby byly v ten měsíc, takže jsem zašeptala, že nic a Kim pokračovala. „Na Velikonoce poletíme na 8 dní na Floridu navštívit moje a Mattovy rodiče. Pokud chceš, můžeš si vybrat dovolenou a cestovat kam chceš, ale samozřejmě budeme rádi, když poletíš s námi. Jen by to znamenalo, že budeš normálně pracovat.“ Totální obrat! Den noc sníh pláž sluníčko písek! Pracovat na Floridě? Klidně i zadarmo! Kim jen dodala: „A počítej s tím, že budu nervní. Není jednoduchý strávit osm dní s mojí matkou.“
Odpočítávali jsme s dětma dny jak šílení, totální cestovní horečka. Můj hostdad Matt se mě týdny dopředu vyptával, zda už jsem začala balit. Zrovna já, co jsem si i na tenhle roční výlet do Ameriky zabalila pár dní předem... Ale odkývala jsem mu to s úsměvem, aby neměl starosti a on pokračoval. „Až budeme na Floridě, půjdeme párkrát na večeři do Golfovýho klubu.“ Znovu jsem pokývala hlavou. Matt přidal – „Je to podnik na úrovni, opravdu velmi bohatí lidé!“ Kývala jsem dál a tam někde asi Matt pochopil, že si nerozumíme. „Víš, Pavlíno, ne že by tvoje oblečení bylo špatný, ale tam budeš potřebovat něco úplně jinýho. Myslím, my všichni jsme si nakoupili spoustu hezkýho novýho oblečení. Můžu ti zaplatit týden napřed, pokud potřebuješ. Udělej si radost a běž nakupovat.“ Usmívala jsem se nad tím, jak to můj milý hostdad podal. Samozřejmě spíš než abych si já udělala radost šlo o to, abych jim neudělala ostudu. Ale rady jsem uposlechla. Nakráčela jsem do jednoho z butiků a za pomoci slečny prodavačky doplnila šatník.
Tak jsme jednoho krásného dubnového rána vyjeli na letiště. Abych byla přesnější, bylo pro nás posláno auto. Taková menší limuzína. Let Philadelphie – West Palm Beach trvající necelé tři hodinky očividně nervoval jen mě. Děti se v letadle klidně posadily z obou stran vedle mě a začaly hrát hry na jejich malých počítačích. Já se snažila sama sebe rozptýlit knížkou, ale jakmile se letadlo dalo do pohybu, nemohla jsem se soustředit už vůbec na nic. Jen prosím, ať nespadneme. Zapřísáhla jsem sama sebe, že letenku zpátky do Čech, kterou jsem měla na červen, zruším a koupím si místo toho lodní lístek! Nicméně let jsme přežili. Kim rodiče nás vyzvedli na letišti, od kterého bydlí jen 10 minut cesty. První dojem z Floridy – samá palma a hrozný dusno. Po cestě jsem toho moc víc nevypozorovala. Městečko Palm Beach Garden je hned u oceánu, krajina se mi zdála až nepřirozeně rovná. Když jsme se začali přibližovat k domu prarodičů, okolí začalo být upravenější, trávníky perfektnější a nikde nechyběly květiny. Doteď jsem si myslela, že Matt přeháněl, když mluvil o tom, jak moc bohatí jejich rodiče jsou. Zapomněl zmínit už jen fakt, že bydlí přímo na golfovém hřišti. Přijeli jsme před bránu, kde nás s úsměvem pozdravil vrátný a pustil nás do areálu. Jeden nádhernej domek vedle druhýho, dokonalé keře a palmy před každým z nich. Páni, takže on to rozhodně myslel vážně! Zastavili jsme před jedním z těchto domků. Každý dostal přidělený pokoj, Pavlína bude spát v pracovně. Stále ještě jsem byla natolik plná entuziasmu, že by mi ani nevadilo spát na jednom z těch perfektně zastřižených trávníků venku.
Ráno jsem vstala dřív, abych si mohla jít zaběhat, než se probudí děti. Kim mi nakreslila mapu celého hřiště, ranní běh mi přímo doporučovala! Oni s Mattem to taky milují, Florida je na běhání skvělé místo. Chyba! Zjistila jsem, že pokud při tom nemůžu sledovat film (tak jako ve fitku, když jsem na běžícím pásu), běhání mě moc nebere. Tak jsem se aspoň prošla kolem dokola celého golfového hřiště. Obdivovala jsem malá jezírka a fotila každou palmu jako pravej turista. Když jsem dorazila zpátky k baráku, akorát jsem se míjela s klukem, co rozvážel noviny takovým tím americkým způsobem známým z filmů, kdy je hází na trávník před barák. Tak jsem se toho přece jen dočkala! Uvnitř už byli všichni vzhůru, dali jsme si společně snídani a společně jsme si pak všichni lehli k bazénu a užívali tepla. Ráj na zemi!
A večer přišla první z obávaných večeří v golfovém klubu. Ještě před večeří jsme se všichni usadili v obýváku a dostali jsme dvojku velmi drahého bílého vína. Dědeček o něm vedl pár minutové vyprávění, které jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, rozhodně mi chutnalo. Odešla jsem jen připojit telefon na nabíječku, vracím se zpátky a dědeček mi podává novou dvojku vína. „Tenhle druh je daleko jemnější než ten co jsi měla předtím. Můžeš v něm cítit stopu vanilky.“ Aniž bych o tom přemýšlela, odpověděla jsem mu: „Mně chutnaj všechna vína, co tu máte.“ Ač jsem to myslela jako pochvalu, zřejmě jsem vyzněla jako absolutní barbar a tupec, co by nepoznal rozdíl mezi tímto a krabicovým vínem, hlavně že je to alkohol! Dědeček udělal takovej zvuk „Ohh, okay!“ a do konce pobytu jsem další poučení o vínech nedostala.
Na večeři jsme samozřejmě jeli autem. Pěšky bychom se tam dostali asi za pět minut, což pro Američany rozhodně není vzdálenost pro chůzi. Přijeli jsme před klub, zařadili se do fronty a čekali, až nám zaměstnanec restaurace otevře dveře od auta a převezme si od nás klíče, aby nám auto zaparkoval. Já zřejmě všechno zkazila už když jsem si dveře otevřela sama, v duchu jsem pak počítala kolik minut bychom ušetřili, kdybychom si auto zaparkovali sami. Ani dveře od restaurace jsme si nemuseli otevřít, na to tu byl další zaměstnanec. Manažer restaurace, který všechny přítomné očividně znal a zdravil je jmenovitě stejně jako oni jeho, nás uvedl do salónku, kde jsme vyčkávali, než náš stůl bude připraven. Hned jsem dostala další víno. Všichni ti perfektně oblečení lidé okolo nás, s drahými šperky, vynucenou zdvořilostí a předstíraným zájmem mi zrovna nedodávali pocitu pohodlí. Po asi dvaceti minutách nás ten samý manažer uvedl ke stolu. Nikdo si nikdy nesedá, všichni čekají, až babička zorganizuje zasedací pořádek. (Stále mi uniká, podle čeho nás vždy usazuje, protože to neodpovídá ani věku ani párovému složení. Podezírám ji, že je jen ráda ve velení.) Mé místo bylo jako vždy vedle mojí hostmum Kim. Všichni jsme usedli, každý si rozprostřel do klína dokonale složený ubrousek, co měl připraven na talíři. Někde mezi tímhle a prvním předkrmem, u kterého jsem nevěděla, jakou vidličku na něj použít, jsem se opravdu cítila jako Julia Roberts v Pretty Woman. Nevím, proč mi zůstalo v hlavě, že jíst se vždy začíná těmi příbory od kraje. V téhle společnosti velký omyl. Jak jsem tak pozorovala zbytek stolu, každý použil, jaký příbor zrovna chtěl. Stejně tak zvyk držet skleničku na víno za stopku jsem zřejmě pochytila v nějakém filmu daleko vzdálenému realitě. Nevěděla jsem, čí jsem. Z druhé strany vedle mě seděl jakýsi rodinný přítel, který se snažil být přátelský a začal se mě vyptávat, odkud jsem, jak se mi líbí v Americe, že on sám do Čech také zavítal a následně se ptal, jaký mají Češi názor na situaci na Ukrajině? To bylo poprvé, co mě tahle otázka zaskočila. Dostala jsem jí potom ještě asi sedmkrát. Dala jsem dohromady tak nějak moje vlastní mínění a omluvila se, že potřebuju na toaletu, abych konverzaci přerušila. Když jsem se vrátila ke stolu, můj ubrousek, který jsem měla předtím na klíně, opět ležel dokonale složený vedle mého talíře. Pro sebe jsem se usmívala, nad situací a asi i vlivem spousty vybraného vína. Tohle rozhodně není svět, ve kterém bych chtěla žít. U stolu právě probírali nový gauč, který si prarodiče pořídili do obývacího pokoje. Čekali na něj tři měsíce, jelikož byl na zakázku a částka za něj by pokryla můj roční plat au pairky. Člověk si říká, co víc se tak dá o gauči ještě říct... Přísahám, že debata o něm pokračovala dalších dvacet minut. „Oh Nancy, ten gauč je opravdu skvělý, nemohla si vybrat lépe.“ „A jak je pohodlný!“ „Nemluvě o barvě, jak perfektně ladí se stínítky na lampách vedle televize.“ „A jak si k němu sehnala ty perfektně ladící polštáře?“ „A jak přesně pasuje na místo, kam jste ho dali!“ „Takže budete kvůli němu měnit závěsy?“ „Kolik práce vám to muselo dát to takhle zařídit.“ „Já se ti obdivuju Nancy, že na to máš trpělivost a že si do toho vložila tolik času“ Bla bla bla... Naštěstí přede mě mezitím položili mou večeři, a tak jsem se mohla soustředit na jídlo. Že nezůstalo u diskuze o Ukrajině.
Další den pokračoval stejně jako ten předchozí, snídaně, bazén... jen místo pěti dospělých tam byl jen jeden a to já. Ze tří dětí dvě neumí plavat, takže někdo musí být neustále ve střehu, zda se netopí. Celý den pro mě tedy znamenal sezení na kraji bazénu a sledování dětí, zatímco ostatní dospělí hráli golf. Člověk by doufal, že se prckové celodenním plaváním postupně unaví, ale to by bylo velmi naivní. Tak jsem zbytek mých dní na Floridě trávila takhle a úplně stejně. Abych nekřivdila rodičům, pokaždé jen co dorazili z golfu, přebrali hlídání. Takže jsem mohla jít spát, skypovat s kamarády nebo se procházet kolem dokola hřiště. Většinou jsem si vybírala procházku, abych si trochu odpočinula od dětského křiku. Hned druhej den jsem zjistila, že v jezírkách v celém areálu jsou aligátoři. Jelikož jsem neznalec, myslela jsem si, že vidím krokodýli, a stále nevím, jakej je v tom rozdíl. Ale každopádně tam byli! Z vody jim koukali jen očíčka, dost na to abych se vyděsila. Jen jsem přišla zpátky domů, zeptala jsem se na to Kim. Objasnila mi, že je tu nechávají žít, pokud nepřerostou stanovenou velikost. Nejsou hrozbou. (Čemuž se mi rozhodně chtělo věřit.) Ptala se mě, zda jsem přeslechla tu historku, která se vyprávěla v klubu. Neznámá mladá slečna, údajně milenka některého z místních pánů, se snažila uprostřed noci nepozorovaně opustit areál, když zřejmě přehlédla stopku při smskování, a i s autem do jednoho z jezírek zaplula. Povedlo se jí vylézt na střechu auta naštěstí pro ni, naneštěstí jí nezbylo než křičet o pomoc. Tak se jí nepozorovaný útěk nepovedl. Tématem číslo jedna je teď, čí milenka to asi byla. Tak tuhle debatu jsem v klubu nezaregistrovala. Ale hlavně že mě neminula ta o novém gauči...
Celou sobotu děti malovaly vajíčka, připravovaly je pro Velikonočního Zajíčka, který je potom přes noc všechny poschovával po zahradě. Nedělní velikonoční ráno stály na stole tři malé košíčky pro naše tři malé opičky. Plné čokolád a bonbónů, jak je zvykem i u nás v Čechách. Poté, co se dětem povedlo najít všechna schovaná vajíčka, byl čas vyrazit do kostela. Jak jsem již zmínila, Američani tvrdí, že jsou velmi věřící, ale do kostela chodí jen o vánocích a velikonocích. Kostel, ve kterém mše probíhala, byl tím nejmodernějším, jaký jsem kdy viděla. Krásná budova, jejíž většinu tvořily vitráže, byla narozdíl od běžných kostelů zaplněná slunečním světlem, plná čerstvých květin a nádherných dřevěných lavic. Mše trvala téměř dvě hodiny, každé z dětí dostalo do ruky telefon na hraní her a já postřehla pár nechápavých pohledů od lidí okolo, když jsem se nesnažila zpívat ani jednu z písní. Hned z kostela jsme měli jet na brunch (pozdní snídaně) do golfového klubu, kvůli čemuž jsme to ráno vynechali snídani. Ke konci mše už jsem se soustředila jen na kručení v břiše a spílala, proč musíme my nevěřící takhle trpět.
Golfový klub byl přeměněn do stylu švédských stolů. Hned za dveřmi se tyčil ohromný zajíc z ledu, který už tu očividně nějakou chvíli stál, protože mu řádně kapalo z čumáku. K jídlu tu bylo všechno, na co si člověk jen vzpomene: omelety, vajíčka na všechny způsoby, různé druhy pečiva, zeleninové a ovocné saláty, vafle, palačinky, muffiny všech příchutí, všechny možné druhy dortů, slanina a spousta dalších věcí, které ani neumím pojmenovat. Spolu s jídlem se podávalo šampaňské. Není nic američtějšího než se opít před polednem. Po snídani následovalo pro děti druhé kolo hledání vajíček v areálu klubu, kterému dohlížel pan Velikonoční Zajíc osobně. Toho chudáka v kostýmu mi v tomhle vedru bylo opravdu líto. Zbytek velikonočního dne byl ve znamení alkoholu a nicnedělání, což mi naprosto vyhovovalo.
Několik dní jsem přemlouvala prarodiče, aby nás s dětmi vzali na pláž. Ta už bohužel opravdu nebyla v dosahu chůze. Chtěla jsem vidět oceán a taky se dostat minimálně míli od všeho souvisejícího s golfem. Poslední den, kdy dědeček nemohl hrát, protože se byl nechat ostříhat (a přísahám, že se na jeho hlavě stejně na vlas nic nezměnilo), nás konečně vyvezl. Písčitá pláž, modrá voda a nekonečný výhled byly dohromady tím nejkrásnějším, co jsem na Floridě viděla. Děti se bavily vbíháním do vln a zpátky, sbíráním mušlí a hraním na babu. Já jsem seděla v písku, užívala si zvuk přílivu vln a výhled. Babička stála vedle mě, držkovala, kam všude se jí díky větru písek dostal a že brzy budeme muset jet zpátky. Takže jsme po hodině jeli domů, abych mohla opět hlídat děti u bazénu.
Poslední večer byl předvečerem narozenin Kim. Na její přání jsme se spolu se všemi prarodiči a všemi dětmi vydali do vybrané rybářské restaurace. Víno opět teklo proudem. Jako předkrm se podávaly mušle, kterých jsem se s díky ani nedotkla při vzpomínce na film o mistru Beanovi. Byla jsem naprosto spokojená se svým lososem. Děti se samozřejmě odmítaly čehokoliv z moře jen dotknout, takže dostaly hranolky. Celý večer byl hezkým zakončením naší dovolené. Když nám na konci přinesli účet, který platili oba dědečkové napůl, spadla mi pusa nad částkou v přepočtu 12 000 korun. K tomu se ještě v Americe platí dýžko minimálně 10 procent z částky na účtence. Jedna večeře o sedmi dospělých a třech dětech se tak rovněž stala nejdražší večeří mého života :)
Na letiště nás opět odvezli Kim rodiče. Let jako takový asi ani nemusím komentovat, nevěřím, že si na létání někdy zvyknu. Nicméně ani tentokrát jsme se navzdory mým apokalyptickým vizím nezřítili. Stejná limuzína jako předtím nás vyzvedla na letišti ve Philadelphii, aby nás odvezla domů. Poděkovala jsem Kim a Mattovi, že mě vzali s sebou a oni poděkovali mně, že jsem se starala o děti. Jen jsme otevřeli dveře od našeho domu, nechala jsem kufry kuframa, děti dětma a vrhla se rovnou do postele. Po téhle dovolené bych rozhodně potřebovala dovolenou. Ale rozhodně stálo za to žít aspoň na chvíli život Pretty Woman :)