Snad nejkrásnější a nejkouzelnější svátky, co jsem tu zatím zažila, byly svátky vánoční. Trošku jsem se bála, že mi Santa a jeho sobi zkazí kouzlo našich Ježíškovských vánoc, ale bylo tomu právě naopak.
Vánocům předcházelo Díkuvzdání. Tento svátek připadá na čtvrtý čtvrtek v listopadu a asi jako jediný úplně nenaplnil moje očekávání. Snad to bylo i proto, že rodiče unavení z práce každým dnem víc a víc, byli víceméně rozmrzelí, když dostali pozvání strávit Díkuvzdání u sestry mojí hostmum v New Jersey. Ale protože o Díkuvzdání má být rodina pohromadě (čímž v našem případě bylo myšleno 11 dospělých a 7 dětí), tak jsme jeli do New Jersey. Od rána se vařilo a peklo, a hlavně pilo! (Američani si užívají opravdu každou volnou chvíli se skleničkou v ruce!) Mě si nikdo víceméně nevšímal, po zdvořilostní otázce, zda si stýskám po domově a že Česká republika musí být krásným místem, se mi nedostalo více pozornosti. Takže jsem se snažila stát na místech, kde bych nikomu nepřekážela a litovala, že mi není 21, pak by se ten den dal přežít snadněji. Hlavním chodem večera byla krůta. Můžu říct, že poprvé od chvíle, co jsem vstoupila na americkou půdu, bylo jídlo opravdu vynikající. Na stole se objevily věci jako americké sladké brambory, jablečný koláč, různé druhy zeleninových salátů, kapustičky, koláč z pečených marshmallow, brusinková omáčka a spousta dalších věcí, které neumím dobře pojmenovat ani česky ani anglicky. Po večeři se strhla tichá válka, vinou stoupající hladiny alkoholu se začala projevovat doteď dobře skrývaná averze mezi členy rodiny. „Jak může někdo vůbec vystát jeho manželku? Koukni se na to, vždyť neumí ani vychovat děti. A nepřijde ti, že přibrala? Určitě lhala, že nemůže hostit Díkuvzdání, to aby se nemusela starat!“ Já jsem seděla v rohu stolu a jen se usmívala nad tím americkým pokrytectvím :) Celkově ve mně Díkuvzdání hlubší dojem nezanechalo. Jen mi bude chybět všechno to vynikající jídlo.
Ráno po Díkuvzdání mě probudily děti běhající po domě tam a zpátky, jakoby hořelo. No nehořelo! Hledali elfa. Tenhle zvyk oficiálně označuju za ten nejroztomilejší, který se k Vánocům váže. Každý dům má svého elfa, který dohlíží na to, zda se děti chovají v období před Štědrým dnem vzorně. Děti se ho nesmí dotknout, protože pak by elf už nikdy nemohl létat, mohou mu jen říkat svá vánoční přání. Elfík sedí přes den na svém místě, v noci vždy odlétá zpět na Severní pól, aby vše řekl Santovi a nad ránem letí zase zpět. Nikdy nesedí dvakrát na stejném místě, nechává děti ho každé ráno hledat. Přála bych si, aby s námi náš Mallove (tak toho našeho děti pojmenovaly) zůstal napořád. Nic na ně nefungovalo tak dobře jako: „Sněž večeři, elf tě sleduje!“ nebo „Počkej, že Mallove řekne Santovi, že zlobíš!“ Poslední večer, když Santa přináší dárky, elfík odlétá spolu s ním na Severní pól už napořád.
A tak byli oficiálně cítit ve vzduchu Vánoce. V obchodech se regály zaplnily vánočními přáními, v nákupních centrech se zabydlel Santa a domky začaly svítit všemožnými kýčovitými barvami. A když říkám všemožnými, tak to myslím doslova. Můj hostdad ozdobil stromky před barákem žlutými světýlky, takže náš domek vypadal roztomile. Oproti tomu naši sousedi použili snad všechnu svítící techniku dostupnou v Glen Mills. Jejich barák musel být vidět i z vesmíru. Všem těm dohromady neladícím barvám vévodil obří nafukovací Snoopy (jednoznačná vánoční tématika!) a obří nafukovací sněhulák, kteří bez přestání vyhrávali melodii koledy Rolničky. Podobně pak vypadal asi každý třetí americký barák. Vítejte v Americe!
24. prosinec je pro Američany stále ještě dnem napůl pracovním. Spolu s šestihodinovým časovým posunem a třemi dětmi skákajícími bez přestání kolem mě, jsem tak trochu prošvihla čas, kdy se v Čechách večeřelo, takže jsem přišla o všechen ten smutek, kterého jsem se tak obávala. Jak už jsem zmínila, Američané jsou téměř všichni věřící a Vánoce jsou jedním ze svátků, kdy se mši prostě nevyhnou. Hned jak rodiče dorazili z práce domů, vypravili jsme se do kostela. Jakožto nevěřící jsem na všechno zírala s otevřenou pusou. Netušila jsem, že v kostele jsou v dnešní době už i dětské koutky! Mimoto, že každý má před sebou v poličce bibli, text se i promítá na plátno a prezentace je proložená obrázky. Farář pak vypráví veselé historky v pauzách mezi zpíváním. Měla jsem za to, že celá ta věc s náboženstvím se bere trochu více vážně. Ale to je další věc, která se s Čechami nedá srovnávat - kdo by u nás budoval dětské koutky v kostelech, do kterých stejně nikdo nechodí... Mše byla dlouhá a únavná. Místo poslouchání jsem přemýšlela o tom, jak to asi teď vypadá doma, zda všichni byli spokojení s dárky a jestli mají bílé Vánoce. Celé americké vánoční období bylo totiž absolutně bez sněhu. Další zpívaná píseň byla na melodii mně známé písničky Allelujah, ze školního gympláckého sboru. Došlo mi, že letos to bylo poprvé po osmi letech, co jsem ve sboru nezpívala, ani ho nesledovala! A jak jsem se otočila a koukla ven, přísahám, že začalo sněžit. Z mojí absolutně sentimentální nálady začalo sněžit! V tu chvíli mi přišlo na mysl, že to snad je nějaký znamení - kostel, Bůh, mše, Vánoce... Něco mezi nebem a zemí. Moje sarkastický já ale všechen ten sentiment pohřbilo. A že by mi Santa půjčil Rudolfa na svezení domů, to víš že jo Pavlíno!
Když jsme po mši dorazili zpět domů, pod stromečkem už bylo několik zabalených dárečků. Děti ví, že část dárků je od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, všechny zabalené mají na jmenovce napsáno od koho a pro koho jsou. Santa dárky nebalí, všechny nezabalené jsou pak tedy od něj. Děti připravily vedle krbu sklenici mléka a sušenky pro Santu, před vstupními dveřmi nechaly pár mrkví pro soby. Poprvé za mých pět měsíců tady, jsem je viděla doslova běžet do postele. V domě se rozprostřelo ticho a už zbývalo jen čekat, co nám Santa nadělí.
V sedm ráno mě vzbudil křik ve vedlejším pokoji: „Mami, mami! Můžeme už jít dolů ke stromečku?“ Zvedla jsem se z postele jen pár minut po probuzení, sešla do přízemí a už tak jsem přišla pozdě. Balicí papír lítal vzduchem a děti křičely jeden přes druhého, že tohle jsou ty nejlepší Vánoce (no schválně co budou říkat příští rok!) Nedalo se neusmívat nad tou dětskou radostí. Po americku jsem se ani nezačervenala, když jsem lhala mojí hostmum, že ta vyblitě hnědá šála, co mi dala, bude krásně ladit k mému červenému kabátu. Všichni jsme byli spokojení :)
Na večer se chystala veliká rodinná večeře, pro změnu s Mattovou částí rodiny. Pořád jsem čekala, kdy už konečně kouknou do punčoch, co visely nad krbem, hrozně mě zajímalo, co za dárky se do nich dává. Punčoch ale začalo přibývat s každým, kdo přijel a až s posledním dorazivším členem rodiny se celá rodina dala do rozdělávání. Stírací losy, dárkové poukazy, mini kalendáře, malé hračky z výprodeje v targetu. Tak to jsme měli! Mattův bratranec mě potěšil, když se mě ptal, jestli mám ráda Švejka. Nemohla jsem uvěřit, že našeho dobrého vojáka někdo v Americe zná. Mattův bratránek mi objasnil, že byl několik let v armádě a sloužil s jiným vojákem z Polska, který Haškovy knihy miloval. Tak se láska ke Švejkovi rozšířila.
Večeře byla velmi podobná té na Díkuvzdání. Včetně krůty. Celá rodinná atmosféra byla daleko přirozenější a příjemnější, takže jsem začala znovu věřit v Američany. Můj hostdad Matt vtípkoval o tom, že Praha je plná prostitutek, že když tam byl, tak normální slečnu nepotkal, já se snažila všem vysvětlit, že to není pravda a že Praha je krásná a stojí za to tam jet. (A jestli on taky nevlezl kam neměl!) Po večeři, když jsme zklidili ze stolu, všichni se rozloučili a já se konečně natáhla přes postel v mém pokoji. Nakonec měly americké vánoce s českými přece jen něco společného – utekly strašně rychle! Tak zase za rok!