Jsou to již čtyři roky, co jsem se ještě jako malá černovláska sbalila a vydala za oceán. Kdyby se mě někdo tenkrát na začátku zeptal, kde se vidím touhle dobou, Amerika by ani nebyla na seznamu. Ale osud a můj manžel Juan se mnou měli jiné plány, a tak jsem tady.
Nicméně moji rodiče tady ještě nebyli. Tak dlouho, jak tu jen jsem, jsem se snažila přesvědčit mého tatínka a jeho manželku Danu, aby mě přijeli navštívit. Úkol to byl nelehký! A vždyť neumíme anglicky! A co tam budeme jíst? A kde bychom spali? A vždyť je to tam drahý! A to my s přestupem nepoletíme. Opakovaně jsem je ujišťovala, že se jim tu bude líbit, a použila ověřené přesvědčovací metody (jako by nestačilo, že tu jsem já, že jo). Víte, že bydlím poblíž druhého největšího nákupního centra v celé Americe? Jíst budeme jedině hamburgery. A slibuju, že vám dovolenou naplánuju tak, abyste toho viděli co nejvíc. A mám vážně pohodlnou postel!
Nejsem si jistá, kde přesně se negativa přehoupla v pozitiva, ale nakonec se povedlo. Moji rodiče se ještě spolu s mojí nevlastní sestřičkou Luckou na začátku tohohle roku rozhodli, že je na čase koupit letenky.
Dovolenou jsme přepečlivě plánovali již od března. Můj momentální domov na jihovýchodu Pennsylvánie je pro první návštěvu Ameriky naprosto ideální, protože je jen dvě hodiny od New Yorku, dvě hodiny od Washingtonu a dvě hodiny od oceánu (ač je to všechno na úplně jinou světovou stranu). Díky tomu jsme nemuseli furt a všude zbytečně platit za hotely. Mimo zmíněných míst chtěla Dana navštívit ještě Niagárské vodopády a tím byla celá dovolená do puntíku naplánovaná.
Jedné červnové neděle tak moje rodinka konečně nastoupila do letadla Praha-New York a zatímco je čekal nudný devítihodinový let, já jsem si dala za úkol nakreslit jim uvítací nápis a vyzvednout je na letišti, kam mi cesta dle mého “chytrého” telefonu měla trvat dvě a půl hodiny. Bohužel ale ne vždy a všechno jde podle plánu (hlavně teda toho mého). Samozřejmě mi cesta trvala déle a letadlo s mojí rodinkou přistálo dříve. A tak zatímco já jsem stála v zácpě, moji rodinu namísto mě vítala delegace letištního personálu. Můj tatínek totiž již na letišti začal schraňovat první záběry do rodinného videa a při záběru na americkou vlajku zburcoval letištní ochranku, která by si ho i s kamerou bývala odvedla nebýt Lucčiny výmluvnosti. Já jsem na letiště dorazila s téměř dvouhodinovým zpožděním (paradoxně přesně jak dlouho mi trvalo nakreslit ten uvítací nápis, který se nedočkal použití), ale šťastná z našeho “dlouho očekávaného” setkání.
Hned druhého dne jsem mojí rodinku vzala na procházku kolem West Chesteru, dvacetitisícového studentského městečka, ve kterém bydlím, a na americký brunch (BReakfast+lUNCH). Brunch je kombinací snídaně a oběda, sestává z (pro Ameriku typicky) enormní porce jídla, která může obsahovat například palačinky, vejce na všechny způsoby, ovoce, klobásky, pečené brambory a (hlavně) slaninu, a při němž se pije mimosa, což je šampaňské smíchané s džusem (jinak taky alkohol, který je společensky přijatelné pít hned po ránu).
My jsme mimosu vynechali a místo toho vyrazili do Starbucksu. Díky bohu má moje rodinka ráda kávu stejně jako já, a tak jsem alespoň na pár dní nebyla jediná, jehož jméno mají baristé problém správně napsat. Moje sestřička si kávu objednávala jako Lucy, což bylo jediné, co se na kelímcích opravdu objevilo. To já se i po čtyřech letech odmítám vzdát (což mi vyneslo zkomoleniny jako Bablima, Beverlyna, Vivlima nebo Oblina). Dana byla nadšená z papírových objímek, díky kterým kelímek v ruce nepálí a táta z plastových špuntů, které zabraňují, aby se káva vylila.
Po kávě přišlo na řadu pivo. Jak už jsem kdysi psala, Pennsylvánie donedávna nedovolovala prodej alkoholu v potravinách, muselo se do speciálního obchodu, tzv. Liquor Store. Během posledních pár měsíců se ale situace změnila a pivo a víno se dá nyní koupit i ve vybraných obchodech s potravinami (ač zaplatit se musí u speciální oddělené kasy). A tak když jsme se vydali na první nákup jídla, spojili jsme to s nákupem piva. Zatímco já jsem kupovala jednu šestku (protože navíc tu máme omezení, že lze při jednom nákupu koupit jen šest piv na osobu (což se dá obejít tím, že si člověk pivo donese do auta a vrátí se pro další), druhou kupovala Dana. Pokladní si vyžádala můj řidičák, který naskenovala a systém jí tak automaticky potvrdil, že jsem americky plnoletá. Poté si vyžádala doklad totožnosti od Dany. Náš český pas a k tomu ještě náš systém psaní dat (a předpokládám matematika sama o sobě) byl ale pro slečnu za kasou nevyluštitelnou záhadou. Jako posilu si zavolala manažera, který zřejmě dával větší pozor při hodinách selského rozumu, a tak se moje rodina i v potravinách dočkala celé delegace zaměstnanců.
Ještě víc než já se snad na moji rodinu těšil můj tchán Rory. Už od chvíle, kdy jsem mu řekla, že koupili letenky, Rory plánoval dvoudenní výlet do New Yorku, ve kterém několik let bydlel a který chtěl našim ukázat. Také se moc těšil na guláš, který táta slíbil uvařit. Já se bála, jak nám komunikace mezi našima, Rorym a Juanovým tátou Jorgem, který anglicky rozumí, ale moc nemluví, bude fungovat (a pozorným čtenářům došlo, že Juan má dva táty a já tedy dva tchány, ale o tom až někdy jindy). Moje obavy se ale rozplynuly v první skleničce vína, a když si poté ještě (téměř) všichni připili panákem slivovice, povídalo se a překládalo z češtiny do angličtiny a z angličtiny do španělštiny a hned zase naopak, jakoby to nebyl žádný problém a až už nikdo ani nevěděl, na koho a jakým jazykem mluvit. Všichni si skvěle rozuměli.
Musím říct, že naši byli z New Yorku nadšenější než já, když jsem tam byla poprvé. Kromě Žehličky jsme viděli snad všechno důležité - Central Park, Katedrálu Svatého Patricka, Times Square, Grand Central, obchody s kýčovitými dárkovými předměty I <3 NY, Sochu Svobody, One World Trade Center, býka na Wall Street a s ním i sochu nebojácné holčičky, která před něj byla postavena na oslavu MDŽ, a také jsme vylezli na vyhlídku na vrcholu Rockefeller centra. A jako poslední jsme se rozhodli přejít brooklynský most, který spojuje Mannhatan s Brooklynem a je jak pro auta tak pro pěší. Pěší zóna na tomto mostě se rozhodně nedá označit za širokou, a ačkoliv je nepřetržitě plná turistů a kolařů, je celkem přehledná a jak už to u mostů bývá, nemá žádné postranní východy, proto není lehké se tam ztratit. Ale proč něco tak očividného zdůrazňuju. To jsme si to takhle vykračovali z jednoho konce na druhý a uchvácení výhledem jsme se na chviličku zastavili, abychom si vyfotili vzdalující se Manhattan, a když jsme byli připraveni pokračovat v pochodu, Dana nikde. Lucka, Rory, můj táta i já jsme se rozhlíželi zleva doprava a zprava doleva, ale Dana nebyla k nalezení. Mobily našim na tomhle kontinentě nefungovaly, takže dovolat se jí nedalo. Lucka se vydala po mostě směrem zpátky na Manhattan, Rory vpřed do Brooklynu a já s tátou jsme zůstali stát, kde jsme se zrovna nacházeli, a dělali ústřednu. Po více než pěti dalších minutách mi Rory volá, že před sebou vidí kvapně cupitat šedooranžový tenisky, ale není si jistý, zda je to Dana, tak jestli tu paní má odchytit. Naštěstí byla a my jsme si nemuseli na seznam přidat delegaci newyorské policie. Tak jako jsme my hledali ji, hledala i ona nás, myslíc si, že jsme ji předešli. Nejen že si Rory po zbytek výletu z Dany utahoval, přesvědčený, že určitě měla domluvenou schůzku za mostem, ale jen pro jistotu tu a tam vykřikl Danino jméno, aby se ujistil, že je mezi námi.
Po celou dobu, kdy byli naši v Americe, bylo horko a dusno. Ač horko se samo o sobě dá snést, vlhký vzduch, který připomíná džungli, už tolik ne. I proto jsme Washington D.C. spíš jen kvapně proběhli. Těšili jsme se na náš další výlet k severněji položeným (a o pár stupňů chladnějším) Niagárským vodopádům, kde jsme strávili noc v hotelu. Teskně hučící Niagára byla skvělá, nejlepší. Vodopády jsme obdivovali z vyhlídky shora, z lodi, která nás vzala až k jejich úpatí, a pak jsme se k nim vydali ještě z boku po vystavěné stezce. Dále se vodopády dají také podejít po dřevěných chodníčcích (samozřejmě za peníze), což jsme vynechali. Ve třech ze čtyř možností člověk nezůstane suchý, zato ve všech čtyřech zůstane ohromený tou ohromnou masou vody padající prudce dolů a hned zase klidně pokračující v toku.
Jako poslední jsme se vydali do Atlantic City ve státě New Jersey, městečka - jak už název napovídá - u Atlantského oceánu, které kdysi bývalo takovým Las Vegas východního pobřeží a kde dnes sídlí už jen pár kasín, zato spousta malých obchůdků, převážně se suvenýry a plážovým oblečením. No co vám budu povídat, vyvalili jsme se na pláži jako vorvani, utratili poslední peníze (za oblečení, nikoliv v kasinu) a užívali si sluníčka, jak jen to šlo.
Během celé naší společné dovolené jsem si bolestně uvědomovala, že moje čeština občas nezní úplně česky. Možná to bylo tím, že se naši ocitli v mém prostředí (protože si nevzpomínám, že bych stejný problém měla o rok dřív při návštěvě Čech). Nebydlím v Americe ještě tak dlouho, ale už se mi stává, že si příležitostně nemůžu vzpomenout na určitá česká slovíčka nebo že u některých anglických slov nevím jejich přesný český překlad. Občas spíš než angličtinu nebo češtinu používám czenglish - kdy českou větu řeknu v anglickém slovosledu nebo naopak. Například - zatímco v angličtině se jet autobusem nebo vlakem řeknetake a bus/take a train, což doslova znamená vzít autobus/vzít vlak, česky to tak říct nelze. Když ale člověk mluví rychleji, než přemýšlí, tak jako já, občas z něj takováhle věta vypadne. Každopádně naopak se mi to stále stává častěji, a tak ze zvyku třeba v angličtině říkám, že Vánoce jsou za rohem, ač tady se říká že jsou “kolem rohu” - just around the corner. Věřím, že všechno záleží na tom, kolika Čechy se člověk v cizině obklopí, protože já tu mám jen jednoho a s tím se ještě povětšinou stýkám za přítomnosti jiných lidí, takže i my spolu mluvíme anglicky. A tak se snažím volat do Čech častěji, číst více českých knížek a sledovat více českých filmů, protože jedna věc je, když člověk díky přízvuku nezapadá v Americe, ale nezapadat ani v Čechách by byl průšvih.
Jako mrknutím oka byla naše dovolená najednou u konce a já už zase stála v zácpě na letiště. Člověk doufá, že si na to věčné loučení časem zvykne, ale ono je to pokaždé horší a já si přála, kéž bychom si to mohli dát celé ještě jednou. Jen co naši přistáli v Praze, přišla mi smska: Kde je starbucks? A poté, co si kávu koupili v automatu na cestě domů: kelímek pálí a v autě se trošku vylilo.
Vypadá to, že tak dlouho odmítaná dovolená nakonec dobře dopadla, protože jsem zaslechla, že se sem chystají za dva roky vrátit, z čehož mám ohromnou radost. A mezitím se určitě uvidíme v Čechách, protože mně už ta naše kopcovitá krajina, zámky dýchající historií, Praha, Lípa, Bor a hlavně všichni doma moc chybí!
