Zdravím, jmenuji se Pavlína a už nejsem au pair! Jsem studentkou na americké Delaware County Community College! Po šesti stresujících měsících jsem konečně dosáhla svého snu a zajistila si tak pobyt ve Spojených státech na minimálně další čtyři roky! A že to nebylo nic jednoduchého.
Jak už jsem možná zmínila v některém z předchozích článků, po prvním roce au pairství jsem prodloužila o dalších 9 měsíců. Měla jsem perfektní plán. Vrátím se domů v květnu 2015, v červnu půjdu k přijímačkám a od října se s trochou štěstí stanu studentkou na UK. Ale těch 9 měsíců mi nakonec nebylo dost. Představa, že se vracím do České republiky, se mi zrovna nezamlouvala. Každá jiná au pair odpočítává dny, kdy se bude moci vrátit do své země a jediná Pavlína počítala, kolik dnů jí zbývá na vymyšlení plánu Jak zůstat v Americe!
Jakožto bývalá studentka českolipského gymnázia a zřejmě ostuda ročníku jsem jako jediná neabsolvovala vysokou školu, dokonce ani nedokončila první semestr. Takže rozhodnutí, co dál dělat, bylo celkem jasné. Studovat! Jelikož jsem chtěla na Karlovce studovat dvouobor anglický překlad/česká lingvistika, tak nějak mě napadlo, že nikde mě nenaučí lépe anglicky než v zemi, kde se anglicky mluví, takže proč nezkusit štěstí na americké „vysoké škole“, pokud se tak místní college dá nazvat. Tohle rozhodnutí se bude zřejmě už napořád řadit k těm nejšílenějším, co jsem v životě udělala. Představovala jsem si to celé trošku jako Hurvínek válku, vůbec jsem nevěděla, co všechno mě čeká.
Někde jsem musela začít, a tak první, co jsem si snažila zajistit, bylo místo k bydlení. Moje současná hostující rodinka očekávala novou au pairku hned dva dny poté, co mi s nimi končila smlouva. Takže jsem online hledala místo, kde bych se mohla ubytovat minimálně na další rok a kde bych za to neplatila majlant. Upřímně nebylo jednoduché napsat absolutně cizím lidem Hej, nemůžu se k vám na pár let nastěhovat? A slibujete, že nejste divní? Každá rodinka by z toho, že u nich bydlím, chtěla něco mít, chtěli by, abych jim pomáhala s dětma, uklízela barák, starala se o chod domácnosti. Já bych v tom problém neviděla, ale zákon je, že mezinárodní studenti nemají dovoleno v Americe pracovat. Nicméně měla jsem veliké štěstí. Našla jsem rodinu žijící jen 15 minut od mého současného bydliště, dohodnout se s nimi nebyl vůbec problém. Byli ochotní mi i zapůjčit auto, když budu potřebovat a vůbec všechno vypadalo tak super, že jsem tomu nemohla uvěřit!
Další na seznamu byla přihláška na školu. A tam nastaly problémy. Nejenže americké školy odírají mezinárodní studenty z kůže a chtějí po nich třikrát tolik peněz co po amerických studentech, ale k tomu také chtějí všechny ty peníze vidět ještě před začátkem studia. Pro mě to znamenalo prokázat, že já nebo rodinný člen, který je ochotný stát se mým sponzorem, má na účtu 21.000 dolarů, které mi dá kompletně k dispozici a já tak budu schopná zaplatit všechny poplatky spojené se školou. Bohužel neznám moc lidí, kterým by se jen tak povalovalo na účtu půl milionu korun, takže tohle byl můj první kámen úrazu.
Zároveň jsem začala řešit co s vízem. Americký vízový systém je jedna velká nesrozumitelnost, se kterou si ani imigrační právníci nevědí rady. Jednoho jsem si najala, abych zjistila, jak postupovat. Po emailech se kasal, že už u něj předtím bylo tooolik au pairek a že ví přesně co dělat. (Nakonec jsem zjistila, že většině z nich poradil, aby se v Americe jednoduše vdaly a získaly tak Zelenou kartu (rada k nezaplacení, že?)) Sepsala jsem si pár otázek a vydala jsem se za ním do Philadelphie. Věc se má takhle: Nelze získat vízum na území USA. Pokud bych chtěla vízum, musím odjet zpět do Čech nebo se vydat do jakékoliv jiné země a tam zajít na americkou ambasádu. Většina au pairek volí Kanadu nebo Mexiko. Pokud ale nechci opustit USA, můžu si zažádat jen o změnu statusu. Změna statusu znamená větší šanci stát se studentem v Americe, pracovníci na zahraničních ambasádách jsou více podezřívaví a často víza zamítají pro velmi zvláštní důvody. Nicméně pokud se tedy rozhodnu zažádat o změnu statusu, jsou tu určitá pravidla. A právě proto jsem si najala právníka. Měla jsem vlastně jen dvě otázky: Jak dlouho předtím, než mi vyprší moje momentální vízum, si musím zažádat o změnu statusu? A když mi vízum vyprší v květnu, můžu se přihlásit do školy až na podzim nehledě na to, kolik nezmapovaných dní je mezitím? Právníček se na mě usmíval jak sluníčko na hnůj, ale očividně nevěděl, která bije, když jsem na něj moje otázky vychrlila. A to přísahám, že problémem nebyla moje angličtina. S omluvou mě o deset minut a padesát dolarů později vyprovodil z jeho kanceláře a slíbil mi poslat email, hned jak zjistí odpovědi na mé otázky. V té době mi zbýval necelý měsíc do vypršení víza. Email přišel do několika dnů. Musím se přihlásit do školy již na letní semestr, protože jakmile bude mezi posledním dnem starého víza a začátkem nového statusu více jak 30 dní, bude moje žádost automaticky zamítnuta. Do uzávěrky přihlášek na letní školní semestr zbývalo 20 dní.
Tak jsem začala vyšilovat. Abych si tedy mohla zažádat o změnu statusu, potřebuju nejdřív dokument zvaný I-20, který mi vystaví škola na základě přihlášky, a ta přihláška musí obsahovat věci jako překlad a evaluaci mého českého maturitního vysvědčení, výpis z účtu sponzora a notářsky ověřené čestné prohlášení o sponzorství. Jako vždy jedno velké díky patří mému tatínkovi, který jako superman dokázal všechno zajistit včas a poslat mi expresem všechny potřebné dokumenty v době kratší než týden. A teď bych si postěžovala na Českou poštu, která se dušuje, že zásilka dorazí do země určení do pěti pracovních dnů. Ani prd. Aktualizovala jsem webovou stránku pro sledování zásilky snad každé dvě minuty a milé poště to trvalo dvojnásob slibovaného času. Abych to shrnula, přihlášku do školy jsem si podala den před uzávěrkou, na moje neodbytný úpěnlivý prosení mi vystavili I-20 do dalších tří dnů a já si tak zažádala o změnu statusu čtyři dny předtím, než mi vypršelo moje au pairské vízum. Ufff! Po měsících stresu jsem měla všechno za sebou. Americký USCIS, což je organizace pomáhající imigrantům v Americe a která zprostředkovává změny statusů atd. má až 90 dní na to, aby rozhodla můj případ. Momentálně se nacházím v půlce tohoto limitu a nemůžu se dočkat, až ze mě opadne i zbytek nejistoty a strachu o mou americkou budoucnost.
Nejtěžší na tom všem ale nakonec nebylo všechno to papírování, nýbrž opustit mé malé prcky. V den, kdy jsem se stěhovala, měly moji dva starší svěřenci ve škole Den pro prarodiče a speciální přátelé. Moje hostmum se mě zeptala, zda bych se nezúčastnila jako překvapení pro děti. Jelikož prarodiče bydlí na Floridě, Kaela ani Niklas neočekávali žádnou návštěvu. O to větší radost oba měly, když jsem vešla do jejich tříd. Niklas, který je momentálně v nulté třídě, mi pyšně ukazoval, co všechno se naučil za poslední rok a do kolika už umí počítat a jak se naučil číst. Moje malá druhačka Kaela nepustila mojí ruku od chvíle, co jsem do její třídy vešla. Jako všichni ostatní školáci, musela mě i ona představit zbytku třídy: „Tohle je Pája, je to moje chůva a dneska je její poslední den, kdy se o mě stará. Bude mi moc chybět!“ A v tu chvíli jsem začala přede všema brečet. Absolutně emocionálně rozhozená jsem ze školy jela zpět domů, sbalit si posledních pár věcí a rozloučit se s mojí hostmum. Když mi předávala přání a objala mě, začaly jsme obě najednou brečet. Dojalo mě, když mi říkala, že to je poprvé, kdy brečí, když au pair odchází (a to jsem jejich sedmá!) Pár minut nato mě vyzvedl můj nový hostdad. Bylo na čase, abych se já a můj velký růžový kufr vydaly vstříc novému životu. Osušila jsem si slzy a nasedla jsem do auta, které mě odveze do mého nového domova. Člověk by si myslel, že po dvou letech v Americe už budu zvyklá na všechno a na ledacos, ale v ten moment jsem měla pocit jako bych celé tohle dobrodružství začínala od začátku. Nový dům, nová rodina, nový život. A však taky jo. Vždyť teď jsem studentka!
