Postavil most, pak ho vyhodil do povětří a nakonec byl na něm popraven. Tara – nejhlubší kaňon Evropy. Biogradský prales – nejstarší les Evropy. Durmitor – nejkrásnější vrásy Evropy. To vše v jeden den. Navíc Čurovac a keš ve dvou tisíci metrech.
2. srpna 2012 – čtvrtek
Přes všechny ty pohodlné postele, které jsme během cesty vystřídali, jsme se nakonec nejdéle vyspali ve stanu. Uvažoval jsem ráno, že si zaplavu v jezeře při východu slunce, nebo si aspoň na molu dopíšu deník, ale nakonec jsem vstal, když už půlka kempu byla na nohou. Obzvlášť Srbové, kteří park, nepark pustili autorádio s balkánskými rytmy a začali opékat hromady masa.
My jsme si udělali rovněž snídani v přírodě, skromnější, pobalili, hodili věci do auta a vydali se obejít jezero. Okolní lesy tvoří jeden ze tří posledních původních pralesů Evropy, takže jsme neustále míjeli statné buky a hlavně jasany. Jezero je ledovcové a kolem něj ční do výšky dvoutisícové kopce pohoří Bjelasica. Nad bažinami na opačném konci jezera jsou klasické dřevěné chodníky, z nichž je možné pozorovat zvířata a u nichž jsou i cedule naučné stezky, kterou Černohorci vybudovali ve spolupráci s Rakušany.
Biogradské jezero po ránu
Na naučné stezce
350 let staré jasany
Před polednem jsme opustili Biogradský národní park a po poledni už jsme byli v dalším – v Durmitoru, do kterého spadá i kaňon řeky Tary. Samozřejmě jsme opět několikrát stavěli, abychom si udělali fotky údolí, do něhož se řeka zařízla někde až do více než tisícimetrové hloubky. Společně s francouzským Verdonem jde tak o nejhlubší evropský kaňon. Také se říká, že jde o nejhezčí řeku pro raftaře, pronajímáním raftů a dalšími službami spojenými se sjížděním řeky se zde živí celé vesnice. Pro nás to ale byla poměrně drahá zábava – ceny začínaly na sto eurech za osobu. Jeden z nejhezčích pohledů do údolí byl u osady Djurdevica Tara. Působivý je i most sám o sobě a jeho historie - stavba byla dokončena těsně před válkou. Během války však sám stavitel Jaukovič na rozkaz partyzánů most odstřelil, aby zpomalil postup Němců. Později byl okupanty chycen a na troskách mostu popraven. Jeho čin připomíná památník.
První pohled na Taru
Rafting zde živí stovky lidí
Most u osady Djurdevica Tara
V původních plánech jsme uvažovali o tom, že se ubytujeme v Durmitorském centru – v Žabljaku, strávíme tam dvě noci, přičemž si dáme túru na nejvyšší dostupnou černohorskou horu – na Bobotův kuk. Ale už jsme byli docela ucestovaný a obzvlášť holky celodenní túra moc nelákala. Aspoň malou, ale opravdu malou náplastí se stala procházka na 1625 metrů vysokou vyhlídku s hezkým a námi neustále komoleným názvem Čurovac. Aspoň malinko jsme přičichli k vysokohorské turistice. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká.
Tara z Čurovace
Holky pod Čurovacem
Rozhodovali jsme se, jestli na hlavní silnici z Nikšiče pojedeme okolo po solidní silnici, anebo to frkneme po horské cestě vedoucí někdy až v 1900 metrech napříč celým Durmitorem. Jelikož jsme nevěděli, co nás čeká, zvolili jsme kratší variantu přes hory. Cesta se nakonec vyšplhala na druhé místo našeho závěrečného top ten. Podvečerní slunce se opíralo do vápenců, nikde jsem ještě neviděl tak dokonalá vrásnění a v různých směrech. Dobrodružstvím bylo vyhýbání se protijedoucím autům, stádům ovcí, koz i krav. V nejvyšším sedle jsme navíc měli kešku, takže jsme zastavili a vypravili se s Pavlem pro ni. GPS ukazovala dvě stě metrů, jenže se ukázalo, že kromě dvou set metrů na délku nás také čeká sto metrů na výšku. Navíc šlo o mikrošku (asi velikost krabičky od kinofilmu), takže jsme ji hledali poměrně dlouho a na čím dál nebezpečnějších místech těsně pod vrcholkem skály. A když už jsme ji našli, nešla nám vyndat. Holky se mezitím v údolí seznámili s prvními Čechy, které jsme za celou cestu potkali. A taky museli zaplatit po dvou eurech za vstup do parku. Když jsme konečně krabku vydolovali, zjistili jsme, že nám chybí čtyři výškové metry do dvou tisíc, tak jsme ještě vykamzičili výše a pak spokojeně sešli dolů.
Durmitor, Durmitor, Durmitor
Tohle je pár kilometrů silnice z třiceti pěti
Pohled od kešky, někde dole hladovějí manželky
Dodělávající jasoň červenooký
Víte někde o dokonalejších vrásách?
Ještě chvíli jsme se kroutili po úbočích a fotili a pak jsme vjeli do první vesnice, myslím, že se jmenovala Boričje. Byla v ní další keška od nějakých motorkářů a taky jsme se museli někde najíst, protože ženský už v horách skandovaly: My máme hlad! My máme hlad!
Pokračování zase příště.