Co je to džigerica a cicvara? Přírodní aquapark v Morače. Indiana Jones na lanovém mostě. Mosty v Podgorici. Hledání kešky v torpédu. Turecká pevnost u Skadaru. Tábořiště u Biogradského jezera.
1. srpna 2012 – středa
Den jsme začali čtyřmi porcemi burku se sýrem, pro který Pavel skočil do centra Ulcinj. Dal jsem si k němu o den dříve koupené mléko a byl to dobrý start dne. Obzvlášť když Pavlovi se s opraveným autem vrátila dobrá nálada.
Pobalili jsme a přejeli pár kilometrů do sousedního Baru. Zaparkovali jsme u přístavu a asi šest metrů od auta odlovili první keš. Holky mezi tím obdivovaly vojenské lodě. Druhou krabku, schovanou v torpédu, na nádvoří zámku krále Nikolaje, jsme nenašli, přestože jsem z torpéda vydoloval všechny možné odpadky.
Vojenské lodě v Baru
Ale uspěli jsme v kostelíku nad dalším letoviskem v Sutomore. Trochu jsme přemýšleli, jestli se nevykoupat ještě jednou v moři, ale představa, že jedeme dál celí nasolení, nás odradila. Další zastávkou se tak stalo opět jezero Skadar, tentokrát z černohorské strany. Nechali jsme holky na parkovišti, u kterého je vinný sklípek, a s Pavlem jsme šli lovit kešku do staré turecké pevnosti. Minule nás místní upozorňovali, ať tam nelezeme, že je plná zmijí, ale to byla pro mě spíše výzva. Tenkrát jsem tam nafotil pěkný souboj užovky podplamaté, vzhledem připomínající zmiji, s okounem. (Přiložená fotka je čtyři roky stará, letos jsme na žádného hada za celou cestu nenarazili, což mě samozřejmě mrzelo.)
Skadarské jezero z černohorské strany
Užovka s kořistí
Turecká pevnost u Skadaru
Pevnost byla na druhé straně silnice a hlavně železnice, podle které jsme museli asi půl kilometrů jít. Trochu jsme tápali, ale nakonec jsme kešku našli ve zdi věže, která měla při obraně objektu sloužit zejména lučišníkům. Holky mezitím nakoupily vína, která, když je nevypijeme, budou sloužit jako dárky.
A šup do Podgorice, hlavního města Černé Hory. Byl takový pařák, že jsme při chůzi centrem využívali stín každého vysazeného fíkovníku. Podle průvodce prý jde o nudné město, ale my si to díky třem keším, které jsme odlovili, nemyslíme. Ale nebylo to úplně jednoduché. Jde o větší vesnici, v níž sídlí všechna ministerstva, takže všude jsou nějaká omezení a parkovací zóny. V jednom místě označeném jako parkoviště však vyjížděl rezident, tak jsme hned najeli na jeho flek a vyrazili za keší pod starý most. Byl ještě po Turcích a stál nad vyschlou řekou vlévající se do Morači. Pěkná pláž, příjemná restaurace, ale krabku jsme dlouho nemohli najít. Sedli jsme si bezradně na břeh a čuměli do zdiva. A v tu si k nám přisedl domorodec a začal jakoby nic na jedno místo v mostě házet kamínky. Došlo nám, že nám ukazuje místo, kde je krabka schovaná. Super dialog bez jediného slova.
Starý most v Podgorici
Byli jsme ve čtyřicetistupňových vedrech hrozně splavení, tak jsme si řekli, že zbylé dvě keše, které v Podgorici jsou, dáme, jen když budou při cestě autem. Samozřejmě jsme je dali. Byly u dalších dvou mostů, tentokrát přes samotnou Moraču. Stačilo zastavit mezi stromy při výjezdu z města. Podgorica se tak stala naším prvním hlavním městem, které máme kompletně vylovené. Nadchly nás při tom pohledy z mostů na Moraču. Všichni jezdí do Černé Hory kvůli Taře, ale mě teda dostala tato řeka, takřka kolmo zaříznutá do vrstev usazenin.
Podgorica
Podél Morači jsme se vypravili na sever, ale neustále jsme stavěli, abychom se kaňonem kochali. V jednom místě jsme sjeli až k řece, do přírodního aqvaparku. Průzračná voda, skrz kterou bylo vidět do jakékoliv hloubky. Dováděli jsme v jezírkách a peřejích, potápěli se pod balvany, pozorovali ryby. Další z míst, která budou aspirovat na závěrečné top ten zážitků.
Morača z jednoho našeho fujipointu
Přírodní aqvapark
Nadchla nás i zastávka u lanového mostu, který sloužil místním k přesunu z jednoho břehu na druhý. Pro ně každodenní realita, pro nás dobrodružství Indiana Jonese. Občas chybělo nějaké to prkno, občas drát, celé se to houpalo, ale nám s Pavlem ješitnost nedovolila nepodívat se na druhou stranu. Ženský samozřejmě nadávaly z břehu.
Pro nás hrdinství, místní tudy běhají do práce a do školy
Větší zasávku jsme udělali i u monastýru Morača. Prošli jsme si interiéry i zahradu, zapálili svíčky za doma hospodařící děti a napili se pramenité vody.
Monastýr Morača
K večeru jsme od Morači vystoupali až do výšky Ještědu v Crkvině. Byly tam dvě hospody s nabídkou typicky černohorské kuchyně, tak jsme každý vyzkoušeli něco. Já si vykoledoval kukuřičnou kaši cicvaru se sýrem, která byla zalitá snad půllitrem másla. Iveta prubla džigericu na žaru, z čehož se vyklubala játra, která nakonec musel sníst Pavel místo svého jehněčího guláše. Šárka šla do telecí čorby.
Cicvara - jídlo na dva dny
Asi hodinu po večeři jsme dorazili do plánovaného cíle – k Biogradskému jezeru. To leží v národním parku Biogradská hora. Nejprve se zaplatí dvě éčka za vjezd do parku, pak tři za stanování. Už skoro za tmy jsme postavili stany pod dvě stě let starými buky. Nejtěžší bylo najít místo, kde by se karimatka vešla mezi dva kameny. Super místo, jen by se mu u nás neříkalo kemp, ale tábořiště. Umýt se dalo jen ve dřevěném korytě, jako záchod sloužily dvě šlapky. Dali jsme dvě pivka a šli brzy spát.
Stavba stanu u Biogradského jezera