Kulinářské zážitky s plískavicí i koránem. V zemi bunkrů, mercedesů a netušených možností. Koupání, na jaké v Čechách nenarazíte. Tip na příště – Galičica. Sv. Naum už není taková divočina. Co je největší atrakcí Strugy?
Sešlo se mi několik ohlasů. Nejčastěji se týkaly faktu, že bych měl události řadit více chronologicky. Nebudu tedy od tohoto dílu psát, kde a kdy jsem zápis dělal, ale více si pohlídám, aby bylo jasné, kdy a kde se co skutečně odehrávalo. Pokračuji zápisem ze soboty 28. července.
Na koupání jsme se přesunuli do Strugy. Mimochodem cestou jsme překročili tisíc kilometrů ujetých na jednu nádrž srbské nafty. Chvíli jsme se dokonce báli, jestli nepřestal fungovat senzor, protože se ručička několik set kilometrů vůbec nepohnula. A to stále ještě nesvítila kontrolka.
Našli jsme si okraj pláže za městem a užili si vodu, která je průhledná do několika metrů. Teplota hodně přes dvacet stupňů, mělčina sto metrů od břehu. Nikde se nic neplatilo, což bylo trochu vykoupeno všudypřítomným balkánským bordelem.
Když zašlo sluníčko, což tady je oproti nám brzy, zajeli jsme do centra Strugy. Nejvíc nás nadchl kanál, který z jezera vytékal. Byl široký asi dvacet metrů, obsahoval modrou barvu a největším koníčkem turistů bylo skákat do něj z mostu. Někteří se rozbíhali až ze silnice, hlavou napřed přelétli zábradlí a vletěli do valící se vody.
Prošli jsme podél kanálu, pěší zónou s klasickým letoviskovým sortimentem (ale za naše ceny) až do klidnější čtvrti, v níž jsme si našli hospůdku. Hrozně jsme se nažrali plískavice plněné slaninou a sýrem, domácích párečků, plátků kuřecího i vepřového. Vše za šest euro i s dýškem. Stejně jako včera i předevčírem jsme dostali několik piv od místních jako přátelské gesto. Nepičem, který nás dovezl do Sparadisu, byla Šárka. Ještě chvíli jsme poseděli na verandě, hráli macháčka a sjížděli na netu výsledky z olympiády. No teda, nic moc. Basketbalistky prohrály s Čínou, Berdych vypadl ve dvouhře, Emmons čtvrtá ve střelbě. Aspoň, že ta Sparta ztratila body hned v prvním kole.
29. července 2012 – neděle
V Ohridu jsme se v klidu nasnídali, doplnili jsme naftu (pod třicet korun na litr) a podél východního pobřeží jezera jeli na jih. Vlevo od nás se tyčily vrcholky hor národního parku Galičica, ale nikomu (kromě mě) se nechtělo ve čtyřicítkách šplhat nahoru aspoň pro jednu ze tří keší, které nám svítily na displeji. Zastavili jsme však u vodního muzea – je umístěno v domcích z přírodních materiálů, které všechny jsou postaveny na obrovském molu. Zdejší keška byla v lese naproti, v lahvičce od jihočeského jogurtu.
O chvíli později jsme se přiblížili ke keší s názvem Caveman. Šipka ukazovala někam dolů z útesů. Nechali jsme holky nahoře u auta, přezuli se do pevnějších bot a po lehce prošlápnuté pěšince sešli až dolů k jezeru. Neskutečný zážitek. Totálně průhledná voda se zakusovala do horniny, vytvářela zde ostrůvky a jeskyňky. Stačilo se přiblížit očima k hladině a byli jsme jako potápěči, skvěle byly vidět plavající ryby i mlži lezoucí po dně. Nevydrželi jsme to a skočili do jezera. Připadali jsme si jak v romantickém filmu, jehož děj se odehrává na pustém ostrově. Ze souše i z vody jsme prošmejdili všechny náznaky jeskyní, ale keš jsme nenašli. Popravdě – moc nám to nevadilo. Zážitek do budoucího top ten to byl i bez nálezu.
Tam dole, to jsme my dva
Poslední makedonské dináry jsme utratili u sv. Nauma. Za parkování a za pití. Prošli jsme si tržiště, které při mé minulé návštěvě bylo docela divoké, plné Albánců. Tentokrát zde už prodávali více cetky než zdejší výrobky. Našli jsme keš a obhlédli si klášter na vrcholku.
Pak už nás čekalo napětí, zdali hraniční přechod se zvláštním režimem pro nás znamená stop a návrat zpět do Strugy nebo naopak volnou cestu do Albánie.
Druhá možnost byla správná. Před námi jen čtyři auta a během chvilky jsme byli v zemi mercedesů, bunkrů a netušených možností.
Už z minulé návštěvy jsme věděli, že podél silnice na sever nabízejí výborné korány – zdejší endemickou formu pstruha. A to syrové, kterými mávají před čelními skly aut, nebo opečené v mnoha restauracích, v nichž se dá zároveň během čekání skvěle vykoupat na albánské straně Ohridu. Jednu takovou hospůdku jsme si našli a dopřáli si vynikající kulinářský zážitek. Já dostal kupříkladu dvě ryby, s oblohou, hranolky, chlebem a pivem za pět euráčů.
První albánskou keš jsme dali nad poloostrovem Lin, v místech, kde silnice přestala lemovat jezero a začala stoupat do hor. Díky keši jsme se do myslí zdejších obyvatel zapsali jako dobráci. Právě u keše před námi zastavila albánská rodinka. Mysleli jsme si, že jsou to taky kačeři, protože stáli opravdu právě u ní, ale rychle nám došlo, že jednomu ze starších mužů je špatně. Holky teda rychle přispěchaly na pomoc s vodou i radou, zatímco my s Pavlem zády k nim logovali. Na Čechy určitě někde v horských vesnicích pějí chválu.
Poslední pohled na Ohrid