Proč jsme se nedostali do Kosova? Zadržení. Želva na dálnici. Nedoceněný, úchvatný a levný Ohrid. Tip pro příště – pohoří Radon.
28. 7. 2012 - sobota, 16 hodin, psáno na pláži u Ohridu, nedaleko města Strunga (Makedonie)
Pokračuji v zápisu. Včera ráno jsme se rozloučili se šťastnou rodinkou v srbské Merošině, zaplatili dluhy, dojedli zbytek toastů z domova a vyrazili dál. Řídit musela Šárka, ani já, ani Pavel jsme se necítili. Pouštěli jsme Bregoviče a pomerně rychle střízlivěli. Objížďka vedoucí po neuvěřitelně prašné silnici nás zavedla do vsi Kastrát, ve které jsme se samozřejmě museli vyfotit.
Několik kilometrů před kosovskou hranicí začínala šňůra tiráků. Prakticky jsme ale nepotkávali žádné osobáky, tak jsme si mysleli, že hraniční kontrolou projedeme poměrně rychle. Asi kilometr před Kosovem však stála i šňůra osobních aut. Kolem cesty cedule zakazující vstup kvůli nevybuchlé munici.
V koloně stála většinou auta německých, ale i belgických, švýcarských či rakouských značek, ale všechno to byli Albánci jedoucí domů na muslimské svátky. A v tom byl asi problém. Vydali jsme se s Pavlem zjistit, jak je šňůra, která se vůbec nehýbala, dlouhá. Za celou dobu, než jsme došli k hranici, pustili tři auta, a ještě v opačném směru. U hranice nás zjebal jeden srbský pohraničník, Pavla dokonce donutil postavit do pozoru a vzal si ho dovnitř svého kamrlíku. Nakonec si k šikanování pozval i svého kámoše s kalašnikovem. Aspoň jsme zjistili, že v budce v pohodě sedí další čtyři, přitom auta v obou směrech odbavoval jen jeden. Spočítali jsme si, že tímto tempem se do Kosova dostaneme tak za tři dny. Ze Srbska do Kosova nejezdit, přestože je to podle Srbů prakticky jediná legální cesta. O tom svědčí můj pas, protože minule jsem do Kosova jel z Černé hory a Srbové mi pak museli anulovat vstupní razítko, jinak bych už do Srbska nesměl.
Rozhodli jsme se auto otočit a vrátit se zpět k Niši a celé Kosova objet. Zkusili jsme si to zkrátit silnicí přes hory, ale jen jsme ztratili další hodinu. Silnice dál od městečka Prolom byla nesjízdná, ale tuto obec k návštěvě můžu doporučit. Dokonce si ho umím představit jako základnu třeba pro Expedici – v horách, tržnice, ve výstavbě pravoslavný kostel, minerální prameny, nové koupaliště, značené cesty do pohoří Radon.
Dojeli jsme až do Prokuplje, odkud už vedla regulérní silnice podél řeky Toplice. Dále stále na jih přes Leskovac a Vranje na makedonskou hranici. Kupodivu nás Srbové odbavili hned, zatímco Makedonci nás zdrželi čtyřicet minut.
Ještě jsem nenapsal, že jsme si přes booking.com zarezervovali dvě noci v jedné z vilek na okraji Ohridu, takže jsme byli nuceni dojet až tam. Skopje jsme tedy objeli po dálnici, stejně jako Tetovo. V půl jedenácté jsme byli na místě. Stavěli jsme jen na benzínce, abychom si koupili nějaké jídlo a pití. Taky nás pobavila želva štrádující si to po dálnici v levém pruhu.
Pokojíky opět slušné. Makedonie je vůbec pro Čechy velmi levná. Asi nejvíce, co jsem kdy v Evropě zažil. Vylezli jsme na terasu, dali po dvou pivkách – vlastně třech, ale poslední várku nám přinesla jako pozornost podniku dívka s neskutečně velkým zadkem.
Dnes ráno jsme se sešli u snídaně v devět hodin. Překvapivě byla taky v ceně. Zbodnul jsem pět chlebů se vším možným, dva džusy, kafe.
Přiblížili jsme se autem do centra, v pohodě zadarmo zaparkovali asi dvě stě metrů od vody. A také osmdesát metrů od zaměřené keše.
29. 7. 2012 – neděle, 7 hodin, psáno ve Ville Sparadise, Ohrid (Makedonie)
Už se mi nechce spát, tak dopíšu včerejší den a třeba se konečně dopracuji k aktuálnu. Na břehu Ohridu jsme si pronajali loďku a nechali se po jezeře dovézt pod kostelík Svatého Jovana, odkud je jeden z nejhezčích výhledů. Tam jsme také odlovili naši první makedonskou krabku, protože v centru Ohridu jsme neuspěli. Poté jsme GPS vypnuli – ne snad proto, že bychom nechtěli dále lovit, ale proto, že v geocachingu je Makedonie rozvojovou zemí a více keší u Ohridu není. Přestože v okolí je podobných kostelíků a kaplí více než tři sta.
Vylezli jsme k monastýru St. Panteleimona, kolem kterého jsou už několik let rozkrývány další a další vykopávky. Okoukli jsme římský amfiteátr a nakonec vystoupali až do Samuelovy pevnosti pocházející z desátého století a nabízející další originální pohled na jezero a jeho hornaté okolí. Z mešit zrovna vyhrávali a my si vybrali pláž, kam si odpoledne vyjedeme.
K ledové kávě jsme si sedli před asi nejhezčím místním kostelem – ke svaté Sofii.
