Druhý červencový den se Českolipané vrátili do národního parku Siněvir, přímo k jezeru, které mu dalo název. Podle pověsti je naplakané dívkou jménem Sin. Ta milovala chudého horala Vira, což se nelíbilo jejím rodičům a nechali ho zabít.
Příběh zobrazuje dřevená plastika, která je na většině map či pohlednic z oblasti. Někteří účastníci vodu ochutnali – a něco je špatně – je bez chuti, takže bůhví, jak to bylo.
Někdo se procházel, jiný si vorem zajel na malý ostrov. Atrakcí byly ryby, které se po stovkách vrhaly na kusy chleba, radost měly i z ponořeného prstu.
Další expediční kroky směřovaly do asi pět kilometrů vzdálené obce Svoboda, která je v průvodcích představována jako živý skanzen. Krávy, povozy, historické motorky, suché záchodky, pastviny a na konci cesty domek nabízející pivo a i dva roky prošlou zmrzlinu. Pro některé byla největší atrakcí kaluž, v níž na sebe lákali pijavice nebo lovili čolky, kuňky či splešťule blátivé.
Posledním bodem společného úterního programu byla návštěva koločavské školy. Začala v malé místnosti, v níž je muzeum Ivana Olbrachta. Nejen Nikola Šuhaj loupežník, ale Hory a staletí, Golet v údolí či O smutných očích Hany Karadžičové, to jsou díla, pro která našel inspiraci v Zakarpatské oblasti. Jak nám řekl syn majitelky penzionu a zároveň průvodce, dříve bylo muzeum značně ideologické, dnes se více věnuje skutečnému života Olbrachta či Nikoly Šuhaje. Součástí expozice je i fotografie zastřeleného loupežníka.
Pro mnohé byla větším zážitkem samotná škola. U nás, když není v každé místnosti notebook a dataprojektor, myslíme si, že jsme sto let za opicemi. Zde nemají prakticky žádnou elektroniku, ale chybějí třeba i lina na podlaze. Lavice a židle jsou často o desítky let starší než jejich žáci. Přestože je škola poměrně mladá, postavená v sedmdesátých letech minulého století, má jen suché záchody, za hřištěm, na němž se pásly husy a krávy.
3. července se vyrazilo na nejtěžší túru celé Expedice. Na Polanu Krásnou a na vrchol Topasu. Na mnoha fotkách na internetu se k vrcholu plíží lidé v pláštěnkách, Českolipané měli po celý pobyt neuvěřitelné štěstí, sluníčko prakticky nezalézalo za mraky. Prvních pět kilometrů se šlo po silnici, Koločava má sice jen pět tisíc obyvatel, ale na délku měří něco mezi dvanácti a čtrnácti kilometry. Po chvilce v lese se posléze vylezlo do odkryté krajiny, na oblé travnaté kopce, po nichž se stoupalo k vrcholu. Odměnou byl krásný rozhled, pocit ze zvládnutých devíti set výškových metrů. Někteří šli rovnou zpět, jiní si dali ještě kus hřebenovky. Ti druzí měli nakonec na krokoměrech či GPS přijímačích bez mála třicet nachozených kilometrů. Zde se můžete podívat na údaje o trase, jak je zaznamenal Mr. Garmin.
Po čtyřech nocích v Koločavě, čekal výpravu první přesun. Ten měl několik zastávek. První byla v městečku Solotvina, které se proslavilo těžbou soli. Po ní zde zůstalo několik děr, které jsou nyní napuštěné vodou slanou stejně, jako je ta v Mrtvém moři. Ze Solotvina je tak obrovské rekreační středisko – ale takového ukrajinského stylu. Všude nepořádek, stánky se vším možným od cetek po domácí šťávy, nabídky k ubytování, více či méně oficiální kempy, často bez jakéhokoliv zázemí. Atrakce to určitě je, ale týdenní dovolená?
Nedaleko Dilove je jeden z mnoha středů Evropy. Během Expedic šlo už asi o pátý, jeden Expedice mimo jiné popisovala loni v Litvě. A opět – stánky, stánky. S houbami, ovčími kůžemi, falešnými občankami Kličků a Tymošenkové, prošlou zmrzlinou, starými rubly, vyřezávanými věcmi.
Nejdéle se stálo v městečku Rachov. Není ničím zajímavé, ale dalo se v něm najít několik restaurací vhodných k poobědvaní. Mladší se většinou spokojili s eurostravou typu hranolky nebo maso v housce, starší experimentovali třeba s pelmeněmi.
Za vesnicí Kvasy se nachází původní dřevěný kostelík místního etnika známého jako Huculové. Naši památkáři by zde asi omdleli – rekonstrukce je provedena palubkami, bílými cihlami, nepřidá ani rozvod elektřiny. Většinu ale stejně více zaujal lanový mostík, který se musel během cesty od autobusu překonat.
A konečně – Jasiňa a turbáza Edelvajz, postavená ve čtyřicátých letech jako zotavovna pro maďarské důstojníky. Po čtyřech dnech měli všichni svou postel, někteří i koupelnu. Řízek k večeři také potěšil.
První část je zde.