Když jsem byl v Apusenách poprvé (před sedmnácti lety), hned jsem zatoužil vzít tam i své studenty.
Tenkrát mě nadchly Ponorné hrady a soutěska řeky Galbeny. A jak myslíte, že dopadlo naše tradiční Top Ten, které vytváříme v autobuse při cestě domů? První – soutěska Galbeny (hlasovalo pro ni 44 ze 47 turistů, kteří se túry zúčastnili). Druhé – Ponorné hrady (41 ze 49). Ale nepředbíhejme.
Z České Lípy jsme vyrazili v sobotu večer, den po rozdání vysvědčení. Největším vzrušením během přesunu byla zbytečná uzavírka u Staré Boleslavi, ve které jsme uvízli na více než hodinu. I tak jsme v neděli před polednem vystoupili v horském středisku Stana de Vale, kde jsme se převlékli ze spacích oděvů do outdoorových, a hned se vypravili na dvacetikilometrovou túru.
Zelené pastviny, potůčky, pasoucí se krávy a koně, salaše... Většina z účastníků Rumunsko ochutnávala poprvé. Sil bylo dost, takže někteří neodolali vyběhnutí na 1654 metrů vysoký vrchol kopce Bohodei pro letošní první expediční kešku. Většina gymnazistů také prozkoumala svou první rumunskou jeskyni – Radesei. Pochopili, že v Rumunsku nejsou jeskyně zpřístupněny podobně jako v Česku – s elektrickým osvětlením, s upravenými chodníky, s průvodcem. Naopak, krása Apusen je v tom, že si vše prolezete po kolenou, brodíte se vodou a spoléháte na svou čelovku.
Poiana Padiș vypadá zcela jinak, než při mojí první návštěvě. Tehdy zde nebyla asfaltová silnice, rozestavěn byl jeden penzion, myli jsme se v potoce a snídani nám do stanů donášely babky z nedalekých salaší. Nyní je penzionů několik, k nim patří velmi luxusně vybavené chatičky, nebyl problém zajistit snídaně a večeře pro padesátku lidí, dokonce i točené pivo jsme objevili. Jen ty babky s placintas plněnými brynzou a džemem jsou stále jistotou.
Padis dříve
Druhou túru jsme nasměrovali k Ponorným hradům (Cetățile Ponorului). Vstup do této jeskyně se musí vybojovat sedmi kilometry chůze přes kopce a louky, slezením po řetězech na dno soutěsky vytvořené řekou Ponor. Odměnou je největší krasová skalní brána v Evropě vysoká více než sedmdesát metrů. A hlavně další brodění se studenou vodou za svitu baterek.
Po několika desítkách metrů se v mlze objeví světlo, ke kterému se musí vyhrabat kamenným mořem. Adrenalin, euforie.
Po vydýchání a svačině jsme po strmé stěně vystoupili zpět na cestu a zamířili k Ponorné louce - prostoru ohraničenému smrkovými lesy, na němž kvetly desítky druhů rostlin, včetně orchidejí, a který protínal do země mizející potok. Většina expedičníků zula boty a ponořila nohy do studené vody.
Zpět na základnu se šlo přes několik brodů a do výživného kopce. Po večeři se část výpravy uchýlila k boudám, v nichž „babky placintas“ smažily placky a všemi různými prostředky chladily nápoje.
Skvěle popsal území, které jsme navštívili, Miroslav Nevrlý v bibli milovníků Rumunska, v knize s názvem Karpatské hry: "Propastné hory. Kraj ponorných řek v Západních Karpatech, kraj propastí v horách Apusenských: nikde v Rumunsku není skvělejší říše vod, které se propadají do země, a vod, které z ní vyvěrají, vod, které mizí v jeskyních a kdesi z jiných opět vytékají. Ovce spásají smaragdovou trávu závrtů a do slepých dolin vtékají potoky, ale ven nemohou: na jejich koncích se v bahnitých nálevkách krouživě propadají do podzemí. Skalními tunely teče Teplý Someš a chladná Galbena, Žlutá řeka. Sta metrů hluboká trojpropast Ponorských hradů: vody se řítí do tmy, do hlubin padají i přízračná zelenavá světla propadlých stropů."
Fotografie: Milan Bárta a Antonín Mestek