Reportáž z první části letošní gymnaziální Expedice jsem zakončil citátem z knihy Miroslava Nevrlého. Druhou část další citací z Karpatských her začnu.
„Ponorské hrady nelze projít podzemím, k vývěru Galbeny musíš přejít horský hřbet, za kterým řeka vyvěrá opět zpod skály. Přijdeš-li k té skále za letní bouře, užasneš. Z nebe dští proudy vod a krup, ale Galbena vyvěrá stále tiše, dlouho tiše. Pak se ale náhle vody pod skálou rázem změní. Zhnědnou, kypivě jich přibývá, pod obrovským tlakem ponorských hradů se derou ze smrtícího podzemí, hmatatelně se klenou do výše, každou vteřinu jsou vyšší. Za několik okamžiků vyrostou o metr, o dva, již to není tichá voda. Burácející žlutý proud se se řevem vrhá do kaňonu pod vývěrem. Zle by ti tehdy bylo, bratříčku, v Ponorských hradech, zle v údolí Galbeny! Po takové bouři máš záda rozbitá ledem a lesy jsou na pěst vysoko pokryty kroupami, můžeš z nich stavět sněhuláky – kroupuláky na galbenských březích. Ve středu těchto hor najdeš jen padišskou chatu. Všude hedvábná místa na táboření, na dnech dolin chladné noci. Indičtí buvoli arni přecházejí za tmy kolem tvého přístřešku a něžně krkají.“
Ne, my jsme měli štěstí, při všech túrách nám bylo počasí nakloněno. Ale v minulosti jsme už zažili, co dokáže rumunská bouře, například když jsme procházeli údolím Nery.
I tak bylo odvážné jít s takřka padesátkou studentů po úzké stezce nad třicetimetrovým srázem, nad kypícími vodami Galbeny, která ve vápenci vytváří mohutné hrnce, mizí ve studených jeskyních a zase z nich ve vodopádech padá hlouběji do údolí.
Tento úsek byl adrenalinem pro mě. Děti si však více užily ručkování po ocelových lanech a řetězech nad poklidnou částí řeky. Bylo to více o šikovnosti, o objevování vlastního těžiště a vhodných opor pro nohy. Ve skutečnosti jsme byli maximálně dva metry nad hladinou a více než zranění hrozilo zmáchání pohorek a následné tvoření puchýřů. Od Galbeny nás ještě čekalo devět nudných kilometrů k autobusu.
Středa byl přesunový den. Kromě Apusen jsme chtěli další generaci studentů ukázat český Banát. Už potřetí jsme využili služeb agentury Štěpána Slaného a Honzy Dubna, našich bývalých studentů. Nedávno jsem v časopise Téma četl se Štěpánem rozhovor. Vzpomínal v něm na první Expedici do Banátu, kterou pořádal. Tu naši. Jak vše dělali na poslední chvíli, z našich záloh stavěli záchody a sprchy. Ne vždy byla organizace na jedničku. Na tomto místě musím napsat, že tentokrát klaplo naprosto vše. Seděly časy, jídlo bylo pestré a bylo ho dostatek, s ubytováním byla většina spokojená, měli jsme k dispozici Aloise, rodáka z Banátu, který přes počáteční rozpaky do party zapadl. Ladně se vyřešil přesun z chalupy do chalupy, když se u jedné klientky projevila alergie. Peněženka, kterou studentka zapomněla na benzínce v Oršavě, nám byla dopravena do Eibentálu ještě ten den atd.
Cestou na jih jsme udělali větší zastávku u jednoho ze sedmi divů Rumunska - v Hunedoaře. Korvínův hrad působí impozantně, navíc jsou hned vedle něj ocelárny.
Záměrně jsme chtěli studenty ubytovat v rodinách. Slibovali jsme jim absenci koupelen a suché záchody, ale i v Banátu je už vše jinak. V Tisovém údolí pochopili, jak se dělá turismus a jaký standard se očekává. Už žádné smývání potu v potoce a noční skotačení mezi prasaty a slepicemi ke kadibudce. I restaurace, kterou Štěpán Slaný se svými partnery postavil, by v Lípě patřila mezi nejlepší. Aspoň, že sármy, miči, džemy, sýry a další místní gastronomické speciality chutnají stále stejně. A stále stejně pohostinní jsou i místní Češi, stejně roztomilá je jejich čeština.
Zde najdete první část.
Fotky: Milan Bárta a Tony Mestek