A co nesklidí vosy, to padne kvůli cestářským úpravám porostu probíhajícím bůhvíproč právě v tomto ročním období, a to i kolem těch nejzapadlejších silniček. Srdce bolí nad křovinořezem odoperovanými a v příkopu schnoucími větvemi a kusy stromků plnými švestek, jablek, špendlíků, ostružin a černého bezu. Čekám, co zjistí inspekce životního prostředí, která tuhle necitlivost a pracovní lajdáctví vyšetřuje.
Jenže když si člověk myslí, že hůř být nemůže, realita ho rychle vyvede z omylu. Při víkendovém výletu z Dubé na Ostrý u Úštěka jsem narazil na něco, nad čím zůstává rozum stát i člověku, který už leccos viděl a zažil. Na kraji vsi, kterou snad ani nebudu jmenovat, leží mrtvé tělíčko chráněného a na rozdíl od ostatních plazů všeobecně oblíbeného slepýše křehkého, lidově také zvaného měďák. Což, na přejetá zvířata, na desítky, na stovky a tisíce auty zahubených živočichů jsme si ke své hanbě už jaksi zvykli. Nebo otupěli, nevím. A jen citlivějším z nás z toho bývá všelijak. Jenže tenhle neškodný a užitečný živočich nezahynul pod koly. Byl surově umučen, nejspíše nožem rozřezán tak, jak se obvykle krájí buřt před opékáním.
Určitě teď někdo namítne, co že je to za štráchy s blbým plazem, když ve světě a nakonec i u nás a na týchž silnicích a nejen na nich umírá dnes a denně tolik lidí. Jenže surovost a bezcitnost, s jakou to zvíře bylo zahubeno, nelze odbýt pouhým poukazem na to, že i lidé umírají. Nehledě na to, že takový surovec by se podle mého nezastavil ani před lidským životem. A to zvíře si ke své zvrhlé zábavě vybral možná i proto, že s takovou bagatelizací podvědomě počítal. Zatím to odneslo „jen“ to zvíře. Zatím. Ale i kdyby nic či nikdo jiný, což máme právo chovat se takhle k těm, kdo s námi obývají tuto planetu, kdo tu byli dlouho před námi, kdo už předem proti nám nemají žádnou šanci a jejichž přežití je naprosto závislé na tom, jestli se slitujeme? Máme se bát, že mezi námi bude stále přibývat těch, kdo žádné slitování neznají?