Mezi nominovanými osobnostmi v naší anketě patříte k těm, kteří prožili mládí na Českolipsku. Jak vzpomínáte na Českou Lípu a vůbec Českolipsko?
Mou první vzpomínkou z dětství je skutečnost, že cestou od Doks do České Lípy se třikrát přejížděla železniční trať. Od roku 1942 do roku 1945 jsem byl studentem tzv. Oberschule für Jungen naproti klášteru, od druhé do čtvrté třídy. Předtím jsem chodil do první třídy obecné školy v Doksech. Vzpomínám hodně na spolužáky z obou škol. Doposud se potkáváme každý rok. Zmíněné období bylo pod nacistickým režimem a probíhala světová válka, takže jsme skoro neměli mladé učitele, ale jen staré důchodce, částečně nacisty a částečně vůbec ne. Vzpomínám na jednoho, který měl odvahu říct: "To, co se píše v učebnicích o dějinách, není pravda." Na jaře roku 1945 jsme byli nasazeni, abychom pomáhali uprchlíkům ze Slezska, kteří zaplavili celé pohraničí. Já a jeden můj spolužák, také silný katolík, jsme si vybrali noční službu na nádraží ze soboty na neděli, protože tak jsme měli v neděli dopoledne volno a mohli chodit na mše.
V krátké charakteristice při Vaší nominaci jsem napsal, ze jste sudetský Němec, který nezahořkl. Jak jste prožíval druhou polovinu čtyřicátých let minulého století?
"Sudetský Němec, který nezahořkl" - to je pravda, tak nějak jsem to jednou vyprávěl v rozhovoru pro Lidové noviny. Čechy jsem nikdy neproklínal, bylo jasné, že v Čechách brzy nastane stalinistická diktatura. Díky Bohu jsem přežil některé pro Němce nebezpečné okamžiky a měl jsem štěstí v možnosti pokračovat studiem na gymnáziu v Ettalu v Bavorsku už od listopadu 1945. Povolán ke kněžství jsem se cítil už doma, ale v Ettalu jsem se definitivně rozhodl stát se benediktinem.
Vaše sestra si nedávno splnila přání a vystoupila na hrad Bezděz. Je na Českolipsku místo, které byste rád navštívil při některé z Vašich návštěv? Tak nějak soukromě, třeba bez doprovodu studentů, novinářů, českých kolegů.
Na Českolipsku jsou různá místa, která bych rád navštívil, především kolem Dubé (tzv. Dubské Švýcarsko), ale asi zůstane jen u touhy. Loni v srpnu se mi podařilo jedno odpoledne projet se na kole směrem k Mimoni. Když jsme se začali po převratu opakovaně setkávat se starými spolužáky, ještě žil námi oblíbený učitel (ztratil ve válce nohu a byl jedním z těch zmíněných mladých učitelů). Ten nám připravoval mnoho hezkých výletů: Říp, Nedvězí, Klokočka …
Přestože žijete mnoho let v Bavorsku, hovoříte stále skvěle česky. Jak se udržujete ve formě?
Netroufám si tvrdit, že hovořím skvěle česky, největší potíže mi činí koncovky. Vím, že má čeština je dojemná. Vždyť jsem se naposledy učil česky jako dítě. V devadesátých letech jsem měl po deset let předplacené Lidové noviny, a tak jsem hlouběji pronikl do milovaného jazyka. Teď si čtu novinky hlavně na internetu.
Naposledy jsme se bavili o tom, ze pomáháte budovat nový klášter v Sasku. Můžete nám přiblížit, jak budování nového kláštera v praxi vypadá?
Od počátku února a současně od postní doby jsem ve Wechselburgu v Sasku, kde jsme v roce 1993 založili nový klášter vedle překrásné baziliky románského slohu. Pomáhám zde šesti bratrům. Katolíků kolem nás je minimálně, asi dvě procenta obyvatelstva, ale jsme příjemně akceptováni. Máme zde dům rodiny a mládeže se sedmdesáti lůžky a víkendy máme zamluvené už na celý rok 2008. Přijíždějí skupiny katolické i evangelické s vlastním programem. Čtyřikrát do roka slavíme nešpory mládeže, kterých se účastní asi tři sta mladých lidí. Na nešporech 29. února byl i drážďanský biskup.
Bylo by něco podobného (vybudování nového kláštera) možného v Česku? Myslím, že s vírou na tom v rámci Evropy jsme my Češi asi nejhůře.
Vybudování kláštera v Čechách? Proč ne. Byl jsem při tom, když vloni 8. prosince v Praze na Bílé hoře vznikl malý klášter čtyř benediktinek z Mnichova. Jsou to tři Češky a jedna Němka. Situace věřících v Sasku a v Čechách je podobná. Skutečně věřící křesťané jsou maličká menšina, ale cítí obecnou toleranci a navíc i vzrůstající zvědavost. Hodně lidí nyní hledá hlubší smysl lidského života. Tady v Sasku jsou tedy podobné poměry jako u vás v Čechách.
Pro mě je setkání s hluboce věřícím člověkem vždy velice zvláštním zážitkem. Ateistická výchova se na mé generaci podepsala asi nejvíce ze všech poválečných. Je pro Vás také zážitkem setkání s ateistou nebo to vůbec neřešíte?
Ateistická výchova trvala ve východním Německu celkem padesát šest let. Nacistickou výchovu v Hitlerjugend jsem zažil osobně. Na ni navázala komunistická výchova FDJ (Freie Deutsche Jugend). V sudetském pohraničí vše začalo v roce 1938 a končilo už v roce 1945, pokud se lidé dostali do Německa západního. Byla šance získat sudetské Němce zpět k víře. Právě v tom byla velká zásluha pátera Pavla Sládka, českolipského augustiniána.
Nevím, jak bych se zrovna já osobně srovnal s celibátem. Jak odpuzujete hříšné myšlenky?
Celibát je doposud podmínkou kněžství, ale dobrovolně je přijat i řeholníky. Já měl štěstí, že jsem vyrůstal v hluboce věřící rodině. Měl jsem jednoho bratra a hlavně pět sester. Puberta pro mě jako pro každého chlapce znamenala překvapivý objev vlastní sexuality, ale dívky pro mě nebyly až tak něco nového. A jak odpuzuji hříšné myšlenky? Daří se mi to jednak živou vírou v Boha, jenž je sám láska objímající a přesahující celé stvoření, jednak zásadou, že ženské tělo musí být vždy poznáno a vnímáno jako tělo mateřské, včetně sexuality, aby se děti nestávaly jen následkem sexuálního styku, ale byly toliko plodem nesobecké lásky rodičů. Nemám u sebe Starý zákon, tak nevím, jak to přesně zní česky, ale „Bůh stvořil lidi už od počátku coby muže a ženu jako svou podobiznu, a tak ti dva budou jedno tělo“. A to jedno plodné tělo, zrcadlící Boží lásku.
Každého zpovídaného se ptám, kdo je podle něj největší žijící osobností Českolipska. Vím, že jste trochu mimo dění, ale kdo napadá Vás?
Právě nedávno jsem si velmi rád přečetl váš rozhovor s paní Vojtíškovou. Manželů Vojtíškových si velice vážím a znám je už dlouho. S panem Vojtíškem jsem se setkal poprvé v roce 1977, což bohužel pro pana Vojtíška mělo smutnou dohru v podobě výslechu na StB. Ti dva spolu žijí jako Philemon a Baucis z řecké pověsti krásně napsané básníkem Ovidiem. Oni dva jsou pro mě největšími žijícími osobnostmi Českolipska.
------------
Na závěr životopise patera Angela v datech.
1931 narozen v Doksech,
1937-45 žák/student v Doksech/České Lípě
1945-50 až do maturity v Ettalu
1951-52 student teologie ve Vídni
1951 vstup do kláštera
1952-56 studium filosofie a teologie v Římě
1956 vysvěcení na kněze
1956-62 studia na mnichovské universitě
(teologie, latina, řečtina, germanistika)
1962-2006 učitel na ettalském gymnáziu
1965 první návštěva v Praze, se studenty
1973-85 převor (zástupce opata)
1980-91 duchovní poradce Ackermann-Gemeinde (nástupce p. Pavla Sládka)
1981-84 ředitel internátu
1984-97 ředitel gymnázia
1993 - doposud školní partnerství s gymnáziem v České Lípě
2008 poslán do Wechselburgu
