Ostatně celý dvouslovný název platí teprve od roku 1948, dříve Bor u České Lípy. Německé označení Haida nebo jinak psáno Heide značí právě pozemek s borovicemi promíšenými jinými stromy.
Bor je nesmíšený čistý les borový, někdy břízou , dubem a jinou dřevinou slabě promíšený. Tolik praví Ottův slovník naučný a ještě přidává, že bor „též značí všeobecně černý, hustý tmavý les“.
Bor náleží také do říše romantických představ. Dostal se do naší národní hymny a to v čísle množném…“bory šumí na skalinách“. Přežívá v poezii hřbitovní a hospodářské třeba pole vzoru písně „Zahučely bory, zahučely lesy, kam jste se mi poděly moje mladé časy“.
Máchův kraj je uznávanou končinou, „kde borový zavání háj“. Pryskyřicí prosycený vzduch se doporučoval jako podpůrný léčebný prostředek při pobytu u zdejších rybníků. Paletu omamných a jemných vůní zvuků vystihl v básni Jitro v Boru Josef Hora (1891 – 1945).
„Toulám se pod stromy, jež jako hnědá svíce
poslušným plápolem svým oslavuji den.
Jdu stezkou, zahalen do vůni pryskyřice, já, tráva, brusinky, mateřídouška, rmen.“
Báseň Hřbitov v Boru je mi velmi blízká rozporným pocitem krásy lesního hřbitova, založeného v roce 1909, a tragédií vojáků z Rumburské vzpoury roku 1918.
„Vůně skal a borovic
stoupá k nebi v modrém svitu.
Oblak, les a hřbitov, nic,
Sedm zastřelených spí tu.“
Když jsem prvně přišel na toto místo Horovu báseň jsem ještě neznal. Zrak se zvedal do korun svěže zelených jehlic a nos nasával směs vůní hřbitovních květů a pryskyřice. Sluch pátral po zpěvu ptactva. Z hlubiny vzpomínek s vynořilo dávno přečtené vyprávění Marie Majerové o poslední cestě sedmi mladých mužů a salvě, které v květnovém podvečeru zkosila jejich mladé životy.