Slovo beseda a besídka se ujalo také v žurnalistice pro označení pestrých příloh pro lid. Německý časopis hojně čtený ve zdejším kraji se podle toho nazýval Gartenlaube. Nejdříve byl přílohou novin a potom osamostatněl. To bylo v 19. století, kdy besídky zahrnovaly povídky a novely, rozdělené na pokračování, verše, hádanky a anekdoty. Jistou specialitou literárních besídek byly ustálené a delší dobu vydávané seriály s výmluvnými postavičkami.
Českolipské noviny Leipaer Zeitung se vracely k debatám dvou lidových protagonistů: robustný a řízný Franz a těžkopádný a poživačný Wenzl. Zostřující se nacionální tendence se projevovala v řádcích vtipného a obhroublého trefování. Znalý čtenář pozná, kdo byl kým.
Skutečná zahradní besídka byla ve zdejším kraji součástí exteriéru secesních vilek. Nenápadně umístěná v zadní části zahrady bývala obklopená růžemi a poskytovala omezený, leč velmi příjemný výhled na květinové záhonky. Z ulice je těžko můžeme vidět.
Besídka byla také útvarem dramatickým. Dosud se drží v mateřských školkách a na nižším stupni základních škol jako příležitost pro setkání dětí a rodičů a předvedení dětských schopností. Z dokladů české menšinové školy na Českolipsku víme, že besídky byly součástí občanské nauky a šlo o společné působení celé rodiny. Příkladně jarní besídky zahrnovaly výklad učitele o rolnické práci a četbu dětí z čítanky o životě domácích zvířat. V další části byla srovnávána práce dětí a rodičů a zdůrazněn význam školy jako místa, kde se děti učily píli. Vrcholem potom byla připomínka Velikonočního míru Československého červeného kříže jako vzpomínky na padlé z první světové války a varování před nebezpečím válečných konfliktů. Tak třeba vypadala besídka připravená pozdějším českolipským učitelem Josefem Vodičkou.