Vrcholem slávy, kdy tkalcovské stavy klapaly v chalupách od rána do večera, byla druhá polovina 18. století. Josef Maxmilián Kinský (1705 – 1781), pán na České Kamenici a Sloupu podporoval všemi prostředky výrobu plátna a účastnil se na jeho exportu. Obchodníci ze Saska skupovali často surové plátno v českém pohraničí a jakostně ho upravovali až na svém území. Draho ho tam prodávali dále. Kinský dospěl k názoru, prosazovanému i v nejvyšších kruzích, že je třeba vyvážet plátno zpracované po všech stránkách. Konečným produktem bylo možné prosadit se proti konkurenci.
Na svém panství zřídil dvě bělidla. Jedno bylo v Polevsku, kde pracovalo patnáct lidí v čele s běličským mistrem. Kapacita byla 15 000 kusů, pravděpodobně svazků příze. Z této vylepšené příze bylo možné tkát jemnější plátno. Další bělidlo bylo poblíž sloupského hradu a upravovalo se zde hotové plátno. Později bylo ještě založeno bělidlo v Lindavě.
Bělidlo se nacházelo vždy u potoka. Surové plátno sem přivážené bylo žlutavé až šedavé, na dotek působilo trochu mastně. První operací bylo praní plátna v kádích s přidáním louhu. Další prací lázeň byla ve slabém roztoku kyseliny solné. V prvním případě se plátno zbavilo nevhodného zabarvení a ve druhém přebytku mastnoty. Potom se valchovalo v čisté vodě, načež bylo vyvěšováno ve věžích, kde vysychalo v průvanu a větru. Dále se štočky plátna rozkládaly po louce a svitem slunce a pravidelným kropením se dále bělily. Právě bílé plátno bylo surovinou k šití uniforem rakouských vojáků, s nimiž Marie Terezie bohužel přece jen prohrála většinu válek.