Funkce porodní babičky byla vyhrazena zkušené ženě a praktické znalosti se předávaly vzájemným poučením. Od časů císařovny Marie Terezie začala soustavná kampaň proti pokoutním porodům a odstraňování novorozenců. Při zjišťování kriminálních zločinů vyšlo najevo, že je třeba se starat o vzdělání porodních asistentek a zabezpečovat jejich spolupráci při potírání nezákonných potratů a špatného zacházení s novorozenci. K porodům byli od sklonku 18. století zváni lékaři a porodnictví se stalo jednou z nejvýnosnějších profesí, ale jen ve větších městech. Básník Hugo Salus (1866 – 1929), českolipský rodák, se mohl věnovat svým kulturním a estetickým zájmům, protože byl dobře zajištěn porodnickou praxí v hlavním městě.
V 19. století byly babičky odborně zkoušeny. V Praze byla pro ně jediná škola s větví českou a německou. Součástí jejich profese byl i zvláštní slib, že budou za všech okolností pomáhat rodícímu se životu a nikoliv mu škodit.
V roce 1880 měla Česká Lípa osm úředně pověřených porodních asistentek, svými bydlišti rozmístěných výhodně po městě. Budí to dojem, že si Českou Lípu rajonizovaly. Největší krizí prošel stav porodních asistentek v letech 1945 – 1948. Při odchodu německého obyvatelstva musely z kraje odejít německé asistentky a českých přišlo málo. Přitom počet mladých nezkušených matek byl po válce vysoký. Realizovaly se sňatky, které byly odloženy kvůli válce. Počet případů novorozeneckých úmrtí rostl. Do muzea jsme získali koncept knihy jedné českolipské porodní asistentky z roku 1946. Celkem realizovala 151 porodů, přičemž největší počet byl v prvním čtvrtletí, kdy zde rodily ještě některé německé ženy před odsunem. Od nich nedostala zaplaceno zpravidla nic. V posledním čtvrtletí byl počet porodů malý, např. v prosinci jen tři. Česká sociální pomoc nasadila v poválečné době všechny síly k tomu, aby zachránila co nejvíce dětí. Mohlo by to být krásné pojednání o odvaze a obětavosti mnohých jedinců.