Ve sbírkách českolipského muzea jsou takových přístrojů tak asi čtyři desítky, protože k nim musíme započítat i hrací hodiny. Venkovní hodiny se zvonkohrou na Českolipsku se nikde nevyskytují. Snad jen zvon na zákupské radnici je něčím osobitě hudebním.
Zajímavé jsou i hrací obrazy. V okresním muzeu jsou asi tři a nehrál ani jeden. Jednou se stalo, že někdo s obrazem při přesunu zamával a potom hrál dlouho, moc dlouho.
Pravé automafóny byly většinou ve skříních instalované válce otáčením rozeznívající rezonanční pružné jehly. Muzejní přístroj Polyphon je schopen přehrávat kovové desky, avšak jeho chod nemá pravidelný rytmus. Pro nově upravovanou část expozice v severním křídle muzejní budovy, s jejímž zprovozněním se počítá v březnu roku 2002, bude instalován box, v němž budou zachyceny zvuky z automatofónů. Přenášeny budou ovšem cestou elektronickou. Snad se tento záměr podaří realizovat, protože zachycení zvuku moderními prostředky není žádný problém, ale oživení jemných mechanismů vyžaduje velkou zručnost a zkušenost.
Zvláštností zdejšího kraje byly glassharmoniky. Jejich původ byl v polovině 18. století v Anglii, kde se experimentovalo s melodiemi vyluzovanými cinkotem sklenic různě naplněných vodou. Sám Christoph Willibald Gluck, který prožil své dětství v Zahrádkách a na Českokamenicku v lesnické rodině, toto umění znamenitě ovládal. V Itálii byla hra na skleněné zvonce zdokonalena a vznikl tento zvláštní přístroj, který se konstruoval příležitostně na Novoborsku. Spočíval na systému skleněných zvonů do sebe zapadajících, umístěných na hřídeli, která se točila šlapáním, přičemž zvuk se vyluzoval přikládáním, silnějším nebo slabším, křídou natřených prstů na otáčející se zvonce. Skleněné válce byly navlhčeny vodou a podle potřeby se k sobě jednotlivé válce přibližovaly nebo oddalovaly. Toto zařízení se také nachází v českolipském muzeu, avšak je v dezolátním stavu. Pokud by ho dokázal někdo oživit, byl by to zázrak a hudební událost právě nastupujícího století.