Z latinského základu - provisio - opatření, se k nám dostal celý pojem, aprovizace - zásoba potravin. Netřeba snad ani podtrhovat, že byl zkonstruován v německém jazykovém prostředí. Válka byla bojem na dvou frontách a krajským vypětím zázemí. Potravinová otázka a její řešení mohlo ovlivnit vítězství, nebo být vážnou příčinou porážky. Nahlédněme do aprovizačních zpráv.
V České Lípě peklo v roce 1917 chléb jedenáct pekařů. Vyráběli bochníky o předepsané váze 1260 g. Ještě na jaře byla základní zásobovací dávka 300 g na osobu a den. Od 15. května jen 200 g. V červenci nebyl každý den k dostání, tak asi dvakrát za týden. Zpočátku roku převažovala příměs kukuřičná, později ovesná. Při použití prvé byl chléb spíše mazlavý, při druhé spíše drobivý. Kukuřičný chutnal více hořce a ovesný býval někdy nakyslý. Na výdej chleba v městské výdejně, dnes již zbořeném domě na Jeřábkově náměstí, se čekalo v letních měsících až šest hodin ve frontě.
V továrně na kvasnice, pozdějších českolipských lázních v Sokolské ulici, dnes zbořených, byla v roce 1917 zřízena válečná kuchyně. K odběru polévek bylo třeba mít vedle potravinových lístků také zvláštní legitimaci s písmenem A. Vydávalo ji po zvláštním šetření okresní hejtmanství. Držitel byl zařazen mezi "lidi méně zámožné". V polévkovém ústavu odevzdal lístky na sedm dnů v týdnu a denně dostal půl litru masového vývaru doplněného přídavkem rozvařené sušené zeleniny. K tomu ale musel ještě připlatit 16 haléřů.
Jak vypadalo zásobování, kdo prodělal, kdo vydělal a kdo propadl zoufalství, je vidět z místních archiválií docela zřejmě. Bolestná otázka zásobovací pomohla rozdmýchat sociální otřesy, jimž vévodil radikální bolševismus. Znovu ožívá za 2. světové války a doznívá v časech poválečných, ale v socialismu zůstala jako latentní stín po dlouhá desetiletí.