Událostí týdne se v České Lípě stala městská doprava. Nejenže už opět jezdí zadarmo, ale její bývalý provozovatel pan Homolka napsal médiím i zastupitelům dlouhý dopis (zde), v němž mimo jiné prohlásil, že po něm bylo požadováno mimosmluvní plnění (my prosťáčci tomu říkáme úplatek). Zvláštní je, že o tom neinformoval už v roce 2006, kdy k údajné nabídce došlo, ale až nyní, kdy mu teče do bot. Na postupu města je mi také divné, proč teprve nyní požaduje po Vettu peníze za několik minulých sezon. Dokud totiž v zastupitelstvu seděli pánové Svatek a Pazourek, peníze pro Vett se schvalovaly bez sebemenší diskuse. Stejně tak se schválila smlouva o provozování městské dopravy na poměrně dlouhou dobu. Ve vzduchu teď visí nejen zhruba padesát milionů, které chce město po Vettu, ale i ušlý zisk za několik následujících let, kdy místo Vettu budou chvíli jezdit autobusy ČSAD Semily a chvíli bůhvíkdo. Jestli teda vůbec někdo. Jelikož v obou soudech jde vlastně o peníze nás všech, nezbývá než stranit městu.
A aby toho nebylo málo, jezdí se od včerejška podle nových jízdních řádů. Aspoň podle reakcí v našem hydeparku mnoho radosti nevyvolávají. Ale budiž, aspoň je snaha. A co si budeme namlouvat, do hyde parku více přispívají lidé nespokojení než ti spokojení. Já osobně jsem na městskou dopravu rezignoval již před lety. Občas jsem ji potřeboval využít při cestě z nádraží. Dodnes živě vidím, jak můj autobus pravidelně odjíždí přesně v okamžiku, kdy vystupuji z vlaku. Hodinové čekání mě prostě nebaví. Pak jsem jezdíval ještě ze Slovanky na Špičák, ale to znamenalo jet na Holák, pak na nádraží a na Svárov. Zkrátka pěšky jsem byl na druhém konci města rychleji. V městském autobuse jsem neseděl asi pět let.
K tématu je anketa na hlavní stránce i-novin.
Vyznamenání bratrů Mašínů a následná diskuse v hydeparku mě donutila vzít si po čase do ruky Rambouskovu knížku Jenom ne strach a připomenout si okolnosti jejich útěku. Také jsem vzpomínal na loňskou besedu s Milanem Paumerem (jejich společníkem) u nás na gymnáziu. A jak už jsem uvedl v hydeparku, nejsem schopen, stejně jako celá společnost, napsat jasně: jsou to hrdinové, nebo: jsou to vrazi. Před patnácti lety jsem jejich příběh hltal, potil se s nimi pod klestím, pojídal s nimi hlávky zelí, slavil s nimi útěk za želenou oponu. Jak stárnu, jsem s nimi v Čelákovicích - moc dobře malé polabské městečko znám, rok jsem tam jezdil do práce a bylo mi tenkrát jako jim v okamžiku, kdy Ctirad Mašín podřezával hrdlo příslušníkovi SNB. Sice původně ozbrojenému, ale znehybnělému, který se běžně věnoval vyšetřování dopravních nehod. Sám Ctirad situaci ve svých pamětech popisuje takto: "Položil jsem ho na kavalec a chloroformem upal. Chyba z Chlumce se nesměla opakovat. Museli jsme se vyvarovat střelby. Nyní byl čas uplatnit zkušenosti ze záškodnického kursu. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek."
Ne, já opravdu nejsem schopen napsat ani že jsou to hrdinové, ani že jsou to vrazi. A moc neobdivuji ty, kteří to dokáží, přestože bych jim jejich rozhodnost mohl závidět. Věta se teda týká i premiéra Topolánka. Na něm chválím aspoň skutečnost, že se mu medaili podařilo předat nyní v únoru, kdy si připomínáme šedesáté výročí komunistického puče. Stačí si přečíst stanovisko KSČM k únorovým událostem (zde) a hned je jasné, že čert nikdy nespí.
K tématu je anketa na konci článku, pod reklamami.
Tak nějaké příjemnější věci. Já budu příští sobotu lítat s rodinou po Česku a hledat zbytky sněhu, aby se kluci ještě aspoň jednou sklouzli, ale vy můžete zajít v Boru na koncert vynikající Szidi Tobias. Není sice tak populární jako Radúza, která v březnu rovněž do Boru zavítá, ale určitě se zklamání nedočkáte. Říká se o ní, že je šansonovou princeznou, ale mně se líbí daleko více než královna Hana Hegerová. Umí být vtipná, poetická, střídá polohy, jazyky (většinou zpívá slovensky, ale nevyhýbá se ani češtině a své rodné maďarštině). Ukázky si můžete poslechnout na jejích ne úplně povedených webových stránkách (zde).
Nyní několik fotografií z minulého týdne, kdy počasí netrhalo rekordy v rychlosti větru ale v teplotách. Pozná někdo, kde jsem byl?
A na úplný závěr několik fotografií z lesa nedaleko České Kamenice. Tady byl někdo asi hodně, hooodně nemocný.
