Narodil jsem se v roce 1970 v polabském maloměstě. Už v mládí jsem na sobě pozoroval, že se liším od svých vrstevníků. Třeba tím, že když jsme si hráli na vojáky, nechtěl jsem být jako ostatní partyzánem či rudoarmějcem. Jako jediný jsem rád býval fašistou. Polehčující okolností mi snad může být skutečnost, že vůbec nejraději jsem býval zdravotníkem. Spravedlivě jsem pak ošetřoval zraněné vojáky obou stran, zejména Vladěnu Nekvapilovou.
Narodil jsem se jako blonďáček
Problémy jsem měl i při představeních v biografu. Zatímco ostatní v čele se soudružkou učitelkou fandili vojákům sovětským, já jsem jen těžko skrýval svou náklonnost k těm německým v hezky střižených uniformách. Už proto, že věčně prohrávali. Konec konců i ve fotbale jsem řadu let fanouškem Slavie, rudá Sparta se mi protiví.
Zhruba v deseti letech jsem začal sbírat poštovní známky. Série s Hitlerem hned od počátku zaujala v mé kolekci čestné místo. Zejména proto, že tomuto pánovi pomáhalo několik mých příbuzných budovat Třetí říši. Například strejda v Dachau a děda na Pankráci a v nějaké Pečkárně. Jen babička dělala problémy – po jednom z bombardování Berlína utekla z práce a do konce války se zbaběle skrývala u rodičů dědy, v místnosti za skříní.
V šesté třídě jsem odjel na svůj první mezinárodní pionýrský tábor. Přestože se ho účastnila řada slovanských přátel, nemůžu před vámi, milí čtenáři z Haidy, tajit, že jsem se od prvního dne kamarádil s Němcem Thomasem. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale na pozorování holek v koupelně jsme se shodli i bez nich.
Po přijetí na gymnázium jsem si ze dvou nabízených cizích jazyků bez rozpaků vybral němčinu. I babička říkala, že se mi ještě může hodit. A hodila. To když jsem na táboře práce a oddechu potkal dívku Silke. Sice mi to její Ich liebe dich neznělo moc zamilovaně, ale jinak uměla s tím svým německým jazykem spoustu hezkých věcí. Škoda, že mi nakonec dala košem kvůli Pláničkovi, který byl zřejmě lepší nejen v němčině.
Jen co spadla železná opona, vyrazil jsem stopem na západ. Ani nemusím uvádět, že svou pouť jsem začal ve Vídni a skončil v Norimberku. Tam mi došlo jídlo, a tak jsem se zase vrátil zpět do Čech. Společnici mi dělala má budoucí žena, která je samozřejmě blondýna s modrýma očima. Navíc se za svobodna jmenovala Tauchmanová. No řekněte, mohl takový nácek jako já odolat?
Posléze jsem opustil rodnou hroudu, nedaleko níž je střed země české a také místo, kde zabili svatého Václava, a zamířil do Sudet. Mému srdci se nedalo poručit. Zde končí životopis polabského nácka. Je mi líto, že jsem se nakonec prozradil tím, že jsem umožnil panu Tichému zveřejnit na našich stránkách vyprávění o tom, jak to tehdy taky bylo.
Doufám, že jsem tímto sdělením ulehčil badatelskou práci těm, kdo se zajímali o mou náckovskou minulost.
Slušným čtenářům se za předešlý text omlouvám a po úspěchu odkazu z minulého týdne vám nabízím dva další.
Na následujících adresách můžete pozorovat nejen krmelec s prasaty, ale i orly hodující na újedi či ptáky na krmítku. Vše v Estonsku.
Zde je krmelec: mms://tv.eenet.ee/siga
Zde újeď: mms://tv.eenet.ee/kotkas
Zde krmítko: mms://tv.eenet.ee/toidumaja