Vánoce s babičkou
Deník píši na Štědrý den, protože v neděli nebudu doma. Dovařil jsem polévku. Salát mám od včera, stejně jako zabalené dárky. V troubě jsou klobásy, zlaté prase nebude.
Na vánoční svátky jsem si přivezl svou téměř osmdesátiletou babičku. Sotva chodí, musím kvůli ní mluvit stejně nahlas jako na třicet dětí ve třídě, ale stále je neuvěřitelně vitální. Ještě před chvílí mi přes rameno koukala na monitor a nechávala si vysvětlit, jak funguje fotogalerie, jak se vyhledává v googlu či dopisuje v icq.
Cestou z Královic jsme míjeli několik osvětlených hradů a zámků – Benátky, Dražice, Michalovice. Jen co jsme vjeli na území našeho (bývalého) okresu, tma. Ani Bezděz, ani Jestřebí jsem jí ukázat nemohl. A přitom jsem jí o Českolipsku vždy vyprávěl jako o kraji, kde chci zůstat, protože jsem si zamiloval krajinu, památky, přírodu (a samozřejmě některé lidi). Třeba si někdo myslí, že královský hrad Bezděz takové lákadlo nepotřebuje.
Přestože v paneláku nikdy nežila, není proti nim nijak vysazená. Chválila, jaké máme pěkné schránky a moderní výtah. Ráno se zájmem koukala z okna. Na kopce v dáli, na svinec kolem kontejnerů (ještě neví, co kolem nich bude zítra ráno, až všichni diletanti z okolí vynesou papírové krabice do směsného odpadu).
Při projížďce Lípou jí neunikly supermarkety. Z okna znala Hypernovu, na Špičáku jsme míjeli Lidl a Penny.
„Máte taky nějaké soukromé krámky, kde si můžu s prodavačem pokecat?“ ptala se.
Musel jsem přiznat, že nikde v okolí malý krámek na pokecání není, ještě tak bývalé sámošky.
O samotě na kole
Při editování cestopisu Dana Blažeje, kterého mimochodem osobně vůbec neznám, jsem se občas zasnil. V sedmnácti jsem chtěl přejet na kole napříč celým Československem. Bylo úmorné vedro, já jezdil hrozné dávky. Dojel jsem do Nového Města nad Váhom a tam to vzdal.
Obdivuji, že Dan vydržel tak dlouho sám a v jazykově dost jiném prostředí. Pro mě byly úděsné noci. Dehydratovaný, vyčerpaný, obolavělý z kola jsem nebyl schopen vůbec usnout. V ruce ve spacáku jsem svíral nůž, do jednoho ucha si pouštěl zvuky z rádia. Neustále jsem se otáčel za každým šustnutím. První noc jsem se probudil v nějakém vojenském prostoru u Svitav a pár metrů od sebe objevil zemljanku plnou Rusů. Na Slovensku jsem se v polospánku děsil medvědů. Už nikdy jsem sám nevyrazil, vždy si na to vzpomenu. Beru si s sebou aspoň syny :o)). Od jejich tří let.
Tak já jdu vyndat z trouby ty klobásy. Doufám, že jste pod stromečkem nalezli vše, co jste chtěli. A věřím, že se za týden sejdeme u deníku nočníku s označením 1/2005. Nádavkem aspoň jednu silvestrovskou fotografii ze Špičáku.
