Bartoňová a volby
Policisté sice nesdělili, kdo podal trestní oznámení vedené pod Č.j.: ORCL-6427/CL-TČ-2004 a týkající se údajné pomluvy neznámým pachatelem, ale dá se to vytušit z toho, že interesantní pro ně byl můj rozhovor s kandidátkou Evou Bartoňovou (zde). Konkrétně se zajímali o následující diskusní příspěvek, jehož autor se podepsal jako Občané Českolipska a nazval jej Funkce má milionové dno:
Je těžké věřit paní Bartoňové, především už proto že v roce 1991, kdy byla ve funkci vedeoucí finančně podnikatelského odboru městského úřadu v České Lípě (dnes majetkoprávní odbor), dokázala sama sobě prodat z majetku města vilu v Mánesově ulici za 264.000,-Kč. Dům to je velmi pěkný a proto také za něj letos inkasovala 2.700.000,-Kč!!! Velmi slušný výdělek skromné úřednice. Jak vysvětlí občanům své čisté úmysly když je zároveň v krajském zastupitelstvu a naproti tomu i v dozorčí radě českolipské nemocnice, pro kterou požaduje přičlenit léčebny dlouhodobě nemocných. Nedivme se že se propadla na 25.místo kandidátky ODS a doufejme že skončí v propadlišti českolipských dějin.
Jistě bude zajímavé zjistit, jak celá kauza dopadne. Pokud jsou v příspěvku nepravdivé údaje, nechť si je „pachatel“ potrestán, ale osobně si myslím, že policie, soudy a jiné zainteresované instituce by mohly dělat užitečnější věci.
Když už jsem u kandidátky Bartoňové, musím také napsat, že mi nijak v krajském zastupitelstvu nechybí, ale považuji za podraz na voliče, že tam není. Nechápu, jak hloupě (chtěl jsem použít ostřejší slovo) je volební zákon vymyšlen, když někdo, kdo získá 2 113 preferenčních hlasů, se kandidátkou neposune ani o jedno místo dopředu. To si, vážení politici, choďte k těm volbám sami! Další důkaz, že nás zase tolik nepotřebujete. Konečně, dokazují to i probíhající povolební jednání. Nakonec se nám tady do koalice spojí dvě strany, které investovaly do předvolební kampaně nejvíce peněz a nejvíce ze všeho inzerovaly svou antipatii.
Proč platím daně?
Vydělal jsem si loni nějaké ty peníze navíc a jako poctivý občan jsem se rozhodl tyto korunky uvést v daňovém přiznání. Nyní to považuji za jednu z velkých chyb. Stálo mě to peníze, nervy, čas.
Třikrát jsem byl na finančním úřadě, kde stačilo přeřazení mé složky k jiné pracovnici k tomu, aby byla má výdělečná činnost přesunuta do jiné kategorie. K tomuto transportu z kolonky do kolonky jsem byl pozván doporučeným dopisem. Zanedlouho mi byl tento fakt sdělen písemně, opět doporučeným dopisem.
Půl roku byl klid, načež jsem byl pozván na odbor státní sociální podpory úřadu práce. Podepsal jsem jim své příjmy (všechny), načež mi přišel doporučený dopis (už druhý, jeden je za 27 Kč), abych ujasnil konflikt ve svých příjmech. Telefonoval jsem, mailoval. Ne, ujasnit to musím osobně. Nabídnuty mi byly úřední hodiny – třikrát týdně do jedné hodiny, dvakrát do pěti. V pondělí jsem ve škole do šesti, ve středu mám kroužek, takže tak do půl čtvrté. Fakt radost si vybrat. Obzvlášť, když mi napíšou jako nějakému kriminálníkovi, že pokud se nedostavím do osmi dnů, bude mi výplata dávek zastavena anebo zcela odejmuta.
Stejně jsem musel s nemocným synem k lékaři, takže proč se nezastavit na úřadě a neuvést vše do pořádku, vždyť jsem řádný občan. Na sociálce naštěstí nebyla fronta. Truchlivě jsem vyslechl, že finanční úřad ze mě udělal podnikatele. Nějak se mi nedařilo pochopit, proč jsem kvůli pár vyřešeným chemickým příkladům podnikatel. Seběhly se na mě dvě úřednice, pak si zavolaly metodika. Jak dokázat, že nejsem podnikatel. Nakonec je napadlo, že bych měl zajet na úřad sociálního zabezpečení. Že tam to budou vědět nejlépe. Vykrucoval jsem se, nechtělo se mi. Proč bych měl dokazovat něco, co nejsem? Navíc jsem se děsil parkování – auto jsem měl celou dobu na místě, kam bych ho nejraději vůbec nedal, ale co dělat, když všechna parkovací místa obsadí už po ránu zaměstnanci. (Měli mi ho odtáhnout a mohl jsem být slavný jako Kajínek)
Musel jsem. Na úřadu sociálního zabezpečení na mě koukali jako na Marťana (a to ještě kdyby věděli, kvůli kolika korunám to podstupuji). „A proč si nezavolají? To se přece vyřizuje telefonicky,“ uzemnila mě mladá paní ve třetích dveřích, v nichž jsem hledal někoho, kdo mi pomůže.
„Protože mě chtějí šikanovat,“ konstatoval jsem. Upocenej, vynervovanej, nas … naštvanej.
„Tati, my hrajeme tu hru, jak se při ní sbírají razítka?“ zeptal se mě můj syn, když jsme opět nasedali do auta a já mu vrazil papír do ruky, aby ho podržel. Tak prý to zatím stačilo. Na shledanou v únoru!
Sečteno, podtrženo: sedm návštěv na úřadě, pár doporučených dopisů. Státu jsem doplatil necelé tři tisíce, on mi na přídavcích šest tisíc vrátí. K tomu ztracený čas, peníze za telefon, ponížení, jaké zažívají jen šikanovaní žáci v reportážích televize Nova. Stal jsem se pravicovým voličem.
Něco na závěr
Když jsem v neděli četl Městské noviny, chtěl jsem je zase po čase pochválit. Zajímavý úvodní článek o kontrole provozoven sběrných surovin, informace o cyklostezce do Písečné, jen tři fotky se Skokanem. Jenže vedle toho totálně zkomolené jméno mé kolegyně v článku o návštěvě v Užhorodu a vrcholem všeho pozvánka na zasedání zastupitelstva, které se nekonalo. Tak si tu pochvalu nechám na příště.
Co dát dneska za fotky? Tento týden jsem fotografoval jen v Černínském paláci, o jehož návštěvě psala Lucka Kroulíková ve čtvrtek (zde). Více než cena za tvorbu školního časopisu na mě zapůsobil duch místností, v nichž se vyhlášení odehrávalo. Prohlížet si návrhy územního uspořádání Evropy, jak ho navrhoval ministr Beneš, a především koupelnu, z níž nechali komunisti vyhodit Jana Masaryka oknem, se nepoštěstí každý den.
V koupelně to bylo zvláštně intimní – Masarykova vana a Masarykovy skotské střiky :o).
Dávám to sem sice proto, že nic lepšího jsem ani já, ani čtenáři tento týden nenafotili, ale třeba zase někomu dalšímu při té současné vlně obdivu ke komunistické straně dojde, že komunisti byli vrazi a v rámci mocenského boje se neštítí ničeho.
