Mezi psem a vlkem
Jak jsem slíbil minulý týden, dočetl jsem knihu Jana Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Nebudu se snažit o nějakou recenzi, jen napíšu své dojmy čtenáře. Publikace se věnuje událostem z června roku 1945, kdy do Nového Boru napochodovali svobodovci a gardisté s jasným úkolem (alespoň podle autorské licence) popravit osm Němců a pomstít se tak za oběti rumburské vzpoury.
Děj je popisován z pohledu několika lidí, Čechů i Němců, obětí, jejich dětí i čerstvého gardisty. To je možné nejslabší stránka publikace. Sled událostí je příliš rychlý, knížka je útlá a než se čtenář zorientuje, je po všem. Nicméně o faktu, že zase není napsána tak špatně, svědčí skutečnost, že mi jako tradičně při podobných příležitostech vlhly oči. Obzvlášť při vcítění se do situace nezkušeného mladíka Petra, který si chtěl ještě trošku přičichnout k válce a vstoupil ke gardistům, a jeho milé Heide, jedné ze zavražděných. Samozřejmě své sehrála skutečnost, že řadu popisovaných míst znám anebo si je aspoň živě představuji. Těžce vydýchávám i popisování mučení (zadržené ženy jsou například s pistolí u hlavy nuceny, aby si navzájem vpichovaly jehly pod nehty).
Úvodem ke knížce je několik citátů. Mimo jiné Adolfa Hitlera (Co my si přejeme od naší německé mládeže, je něco jiného, než si přála minulost ... Chci mládež násilnickou, panovačnou, nebojácnou a krutou. Tím vším musí mládež být. Musí snášet bolest. Nesmí na ní být nic slabošského a jemného ...) či Dr. Heleny Koželuhové (...máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi. Němců máme totiž nadosmrti dost. Znamená to, že se jich chceme zbavit za každou cenu a definitivně ...).
Autor věděl, že je na místě uvést skutečná historická fakta, aby co nejjasněji odhalil, co je jeho fabulace. Místo doslovu tudíž nalezneme kapitolku s názvem Příběh, který se stal. Obsahuje seznam mrtvých i stručný náznak, že byly obce, v nichž Němci dopadli ještě daleko hůře (Postoloprty - 763 postřílených, Horní Moštěnice - 265 mrtvých, z toho 120 žen a 74 dětí.)
Třicet dva hodin lze přečíst za hodiny dvě až tři a myslím, že aspoň pro nás, kteří v tomto regionu žijeme, by se mělo jednat o doporučenou literaturu.
Semináře
O tom, jak je složité žít a přežít v lidské společnosti, jsem se tak trochu přesvědčoval i na včerejším (sobotním) semináři o šikaně, který jsem absolvoval v rámci vzdělávání metodiků prevence. Petr Šolc působil jako fungovaný odborník, který se neomezil jen na suché fráze, ale na mnoha příkladech demonstroval fáze šikany, její odhalování i možná řešení. Působivá byla zejména pasáž věnovaná fázím šikany, kterou podpořil obrázky dívky, která si prošla všemi etapami od tzv. ostrakizace po tzv. totalitu ... prakticky bez toho, aby si toho někdo efektivně všiml. Případem se stala až v okamžiku, kdy provedla demonstrační pokus o sebevraždu. Pro mě jako pro učitele je bohužel alarmujících několik čísel. Třeba to, že 58 % šikan proběhne přímo v prostorách třídy a že jen 8 % obětí se svěří učitele. Údajně se jedná o nejmenší číslo v Evropě. Součástí práce, kterou máme odevzdat na konci studia, má být i dotazníková studie provedená na mém školském zařízení. Upřímně jsem zvědav na výsledky.
Seminář vyvolal mezi účastníky diskusi, každý se s ní v nějaké podobě setkal. Ve škole, na vojně, v práci. I proto jsem dnes anketu připravil na toto téma. Pokud Vám anketa nestačí, podělte se o svůj zážitek v dikusi.
Měl jsem takový školící týden. Ve středu a ve čtvrtek jsem se ještě zúčastnil semináře s názvem Jak napsat žádost o grant z Evropských fondů. To jsou ty peníze, kvůli kterým padají v Praze ministryně školství. Peníze, které už se měly pomalu začít rozdávat, k čemuž ale ještě nejsou schváleny nástroje. Překvapilo mě, jak se dá seminář na toto téma udělat zábavně a přitom přínosně. (vedli Irena Palánová a Miloš Rathouský z Národního ústavu odborného vzdělávání). Otázkou je, jestli je ještě v silách učitelů kromě normální vyučovací povinnosti, různých školení a příprav ŠVP napsání grantu. Na druhou stranu, objem peněz dává školám šanci vytvořit jakousi přidanou hodnotu a solidně na tom vydělat. Myslím tím jak fyzické peníze pro kreativní učitele, tak vybavení pro jednotlivá školská zařízení.
Na úřadě
Ještě jeden slib chci dnes splnit. Všiml jsem si v hydeparku (zde) tématu věnujícího se fungování městského úřadu v České Lípě a vzpomněl jsem si, že jsem ještě neuzavřel kauzu svých ztracených dokladů. V jednou z deníků (zde) jsem chválil úřednice při podávání žádostí ... a musím je chválit i po převzetí. Problém jsem měl zejména při vyzvednutí řidičského průkazu. Na dopravní odbor není možné se elektronicky objednat a úřední hodiny jakoby naschvál kopírovaly můj rozvrh. Napsal jsem teda mail, v němž jsem se vyptal, zdali bych se přece jen nemohl nějak objednat, abych si nemusel brát volno či neriskoval, že se nestihnu včas vrátit do vyučovací hodiny. Pozitivní odpověď přišla během hodiny. Skutečně mě potěšilo, že se mnou bylo jednáno jako se zákazníkem.
Varhany
Na závěr uveřejňuji několik fotografií z míst, kterými v budoucnu povede cyklostezka varhany. Zasalala nám je paní Bůžková.
