Šel jsem jednou podél nákupního střediska na Severu a potkal jsem tam městské policisty, šel jsem podruhé a byli tam zase. Potkával jsem je tam celý týden a pochvaloval si, jaký je najednou klid. Žádné poflakující se děti které ničí, na co přijdou, o cigáro během týdne žebral jen jeden člověk, ubylo aut nedodržujících zákaz vjezdu. Nelenil jsem a dotázal se mailem přímo vedení městské policie, jestli se mi to nezdálo.
Lubomír Mery mi odpověděl:
Na základě častých stížností obyvatel na sídlišti Sever jsem přijal opatření k minimalizaci negativních jevů na úseku veřejného pořádku v této lokalitě. Do tohoto rajónu jsem stáhl téměř veškeré strážníky, kterými je zabezpečena nepřetržitá pěší hlídková služba.
Samozřejmě nic není zadarmo. Je to na úkor služby v ostatních rajónech, velkou část nechám proplatit jako přesčasovou práci (mzdové prostředky jsou ušetřeny v důsledku nemocí). V měsíci listopadu budeme v tomto úseku již koordinovat svoji činnost s republikovou policií.
Na statistiku či vyhodnocení prospěšnosti této akce je velmi brzy, nejdříve zpracuji výstup koncem měsíce.
Za sebe a své spoluobčany musím tentokrát městským strážníkům zatleskat. Jen jsem zvědav, jak dlouho současný stav vydrží.
Odstaveček následující bude vypadat jako potřeba hned zase policii pohanět. Nemá to tak být, moc rád budu MP chválit až do skončení i-novin či mé smrti. V pondělí bylo divadlo. Řada diváků zaparkovala jako vždy v Mariánské ulici, protože u divadla zase tolik možností není a náměstí bylo plné. Po představení na ně čekala celá eskadra strážníků, zablokovali první a poslední auto a všechny milovníky umění od prvního do posledního zkasírovali. Představení se tak prodražilo o pět set korun. Ale je to opravdu o mých pocitech. Strážníci dělali svou práci, většina automobilistů tušila, že neparkuje na tom správném místě. Bylo mi to jen lidsky líto. Do divadla chodí většinou ti, co nějakým způsobem drží kulturní život v tomto městě, a tentokrát dostali pěknou ťafku. Podotýkám, že já do divadla chodím pěšky. Už proto, že chci o každém představení pokecat a k tomu je dobrá nějaká sklenička.
Tento týden konečně vyšla knížka s názvem Útěk z afrického pekla, na které jsem spolupracoval s Barborou Koudelkovou (pr, které mi napsala Helena Paszeková, naleznete zde). Bylo zajímavé poznat ženu, která se několikrát dostala k prahu smrti, která ale zároveň dost často chybovala, možná z naivity, možná kvůli vidině snadného života na krásném místě. Už mi přišlo pár anonymů, které mě napadly z toho, že jsem se nezajímal o pravdu a o pohled z druhé strany. Mají recht, já byl najatý, abych pomohl Báře napsat příběh tak, jak ho viděla ona. Bylo by finančně nad mé možnosti hledat všechny ty věřitele, kteří naletěli a poslali prostřednictvím mladé dívky do Afriky desetitisíce dolarů a jiných měn. Těžko bych měl na to vypravit se do Ghany, Sierra Leone a Nigérie a pátrat po Kenovi a dalších jeho kumpánech. Případné čtenáře tedy předem upozorňuji, že nejde o nějakou investigativní novinařinu.
Příběh končí okamžikem příletu hlavní hrdinky zpět do Prahy. Ale byl zajímavý i potom, kdy se Bára ocitla bez prostředků a dokladů, ale se dvěma černými dětmi. Výhrůžky, průšvihy, pokus o sebevraždu, blázinec, odebrání dětí, fantasmagorická reportáž televize Nova (to už jsem byl v případu zaangažován a zíral jsem jak blázen, jaké lži je možné odvysílat v prestižním pořadu Na vlastní oči). Také vzestup ze dna společnosti a boj o vrácení dětí. Příběh mě zaujal i jako preventistu a rád bych Báru přivedl do Lípy na besedu. Především pro holky, které se rozhodnou zamilovat do cizince, by mohla mít diskuse s Bárou odstrašující účinek.
Pod reklamami je malá anketa k tématu.
Na pultech ale neleží jen mé knížky. V týdnu jsem kvůli anketě Osobnost Českolipska kontaktoval pana Tichého z firmy Tichý & spol. a při té příležitosti zjistil, že k nám do školy chodí jeho děti a že jeho otec napsal knížku Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Publikace se beletristickou formou snaží přiblížit události z 2. července 1945. Tehdy bylo na náměstí v Novém Boru umučeno osm Němců. Jan Tichý je pro mě další zajímavou osobou, kterou jsem objevil i díky probíhající anketě. Knížku jsem už rozečetl a naivně jsem si myslel, že ji přečtu do napsaní deníku a podělím se s vámi o pocity. Dočítal jsem však Murakamiho Kafku na pobřeží a byl to pro mě takový nářez, že se mi nedařilo hned přeskočit. Určitě však v některém z následujících deníků své zaváhání napravím.
Nechci z toho dnes dělat čtenářský deník, ale po Kafkovi na pobřeží mám pocit, že bych už snad ani neměl psát. Mezi Harukim Murakamim a mnou je asi takový rozdíl jako mezi Realem Madrid a FK Česká Lípa. No jo, ale ty kluky od Ploučnice čutání taky baví :o)).
Na závěr nějaká fotečka. U školy nám už několik let rozhrabává mraveniště skupinka žlun šedých. Tentokrát jedna z nich narazila - buď do auta anebo do skleněné výplně v tunelu u školní jídelny. Podařilo se mi ji chytit, přestože mohutný zobák nevěstil pro mé prsty nic dobrého. V ten den u nás shodou okolností vystupovala sokolnická skupina Zeyferus, tak se o ni postarali. Doufám, že ji teda nezkrmili svými supy, kondory a orly.
