Vezmu-li to chronologicky, tak musím začít Zahrádkami. Příjemná akcička zahájená o desáté hodině nevýrazným projevem starostky Brožové.
Program byl standardní: skupinky šermířů, zajímavá hudební skupina Solideo představující posluchačům středověkou hudbu, stánky s buřty, kořením, perníkem či kýči. U zámku, který se pro svou vyhořelost stal pro návštěvníky daleko atraktivnější než před vyhořením, přehlídka historických vozidel a dravých ptáků paní Gilové z Dubé.
Zámek byl velkou neznámou. Tiskové kanceláře nejprve uváděly, že jeho trosky budou o tomto víkendu zpřístupněny, postupně pak zprávu různě korigovaly. Skutečnost byla taková, že se volně mohlo jen do zámeckého parku. Na nádvoří pak hosty vodili pořadatelé, kteří emotivně vyprávěli o tom, co pro ně zámek znamená a jak to ve vsi vypadalo, když hořel.
Ze Zahrádek jsem se přesunul do Mimoně na nedávno obnovené dostihové dny. Můj vztah ke koním je poměrně chladný. Dokonce se dá napsat, že byly doby, kdy jsem je neměl rád. V postpubertálním období se mi totiž několikrát stalo, že mnou obdivovaná dívka evidentně dávala tomuto zvířeti přede mnou přednost. Ještě nedávno jsem měl schované dopisy dvou z nich, ve kterých mi vyjmenovávaly, jak často chodí do stáje, a tak se se mnou nemůžou scházet.
Tentokrát mě však koně nadchli. Lépe řečeno: nadchla mě celkově atmosféra dostihů. Tribuny narvané tak, že se o tom nesní ani většině prvoligových týmů, koně s napěněným potem na hřbetě, drobní žokejové, stánky s buřty, tombola, sázky. Po vsazení člověkem zmítaly emoce více než při Chalupově marném olympijském boji o medaile. Začátečnické štěstí sehrálo svou roli. Ač na dostizích poprvé, vydělal jsem si bohatě na vstupné pro celou rodinu i malé občerstvení. To byla ta pověstná třešnička na dortu.
Bohužel nedělní atletické závody mě tolik nestrhly. Obdivoval jsem nadšení desítek dobrovolníků pomáhajících s organizací závodů druhé ligy, ale já se prostě neorientoval. Přes občasné hlášení rozhlasu jsem nevěděl, kdo běží či skáče, s dresy vyrukovalo jen pár závodníků odněkud ze Sázavy. Tabule s výsledky asistenti natáčeli jen směrem k závodníkům, na náhodné diváky nikdo ani nepomyslel. Nebylo komu fandit, přestože jako favorit se mělo profilovat mé rodné město a překvapovat měli reprezentanti mého současného působiště. Ukázal jsem klukům z dálky Jana Janků a odjeli jsme na nedělní oběd. Nebyli jsme zklamaní, ale divácky to prostě nebylo ono. Příště půjdeme raději na divizní fotbal.
