Trávil jsem týden obíháním některých věcí, které jsem různě odkládal. Třeba už dlouho uvažuji o vyřízení nějakého penzijního připojištění. Politické řešení, které nás jaksi donutí, je v nedohlednu a já přestávám věřit, že se o mě stát bude za pár desítek let nějak komplexněji starat. Navštívil jsem teda dlouho ignorovanou osobní asistentku, kterou mi přidělili v „mé“ bance. Zjistil jsem, že všechny produkty „mé“ banky jsou ty nejlepší na trhu, byly mi nabídnuty služby, o kterých jsem nikdy neuvažoval atp. Vždyť to znáte :o).
Pak jsem zašel do firmy OVB, jejíž pobočku si na náměstí zřídila parta mých bývalých studentů. To bylo trochu lepší. Už jsem tušil, kolik mi přidá stát, když si budu spořit pětistovku, kolik si odepíšu z daní, když si budu spořit stovek patnáct. Líbilo se mi, že mi zpracovali model, jak správně rozložit své finance, aby mi časem neklesla životní úroveň. Jen je po půlhodinovém sezení pobavilo, že k investování mi měsíčně na účtu zbývá něco mezi padesáti a pěti sty korunami. (Trochu jsem blafoval, ale pravdou je, že produktů a poradců je více než peněz, které bych do nich rád investoval).
V tomto lážo plážo týdnu, tolik typickém pro okurkovou sezonu, jsem jel také do Děčína. Po letech, během nichž jsem se často přepravoval autostopem, mám pocit, že bych měl jako řidič splácet dluhy. A tak jsem vzal dva kluky. Po chvíli z nich vylezlo, že jsou z děcáku. No, byly to dlouhé kilometry, během nichž jsem se díval více do zpětného zrcátka než na silnici. Za každým pohybem jsem viděl hledání struny, každé šustnutí mi připomínalo rozepínaní zipu od mého batohu pohozeného vedle nich.
Pravdou je, že autostop byl vždycky dobrodružství pro stopaře i pro řidiče. Jako stopař jsem měl neuvěřitelné štěstí. Asi vypadám u silnice tak přiblble, že se nade mnou každý ustrne, a já málokdy stál déle než deset aut. Když vzpomenu jen na cesty z Lípy do mého rodiště (vlakem mi to trvalo více než pět hodin – 83 km, takže stop byl ideální). Stopnul jsem například chlápka, který auto ukradl, a před Bělou nás sebrali policisté. Když mě propustili, zastavil mi Ukrajinec v mercedesu a já si při dvousetkilometrové rychlosti vyoslechl pár historek z Afghánistánu. Jindy jsem zase jel s církevním hodnostářem, který u nás v Boleslavi zastupoval zavražděného kněze. No, ale budu klidnější, když se mé děti budou po světě dopravovat jiným způsobem.
K tématu autostopu se můžete vyjádřit v anketě.
V Lípě jsem jinak moc změn nezaznamenal. Přemýšlím, co mi to radila manželka… jo, zarazilo ji, jak krátká tráva se u nás před domem seká. Taky mi to přišlo zvláštní. V minulých letech býval v okolí porost zhruba půlmetrový, teď se to tady seká jak na golfovém hřišti. Ale kritizovat to nebudu, jsme bohaté město. Ne, to jsem si jen rýpnul. Asi před rokem jsem neprozřetelně vzal třídu smýkat za školou hmyzáky a po patnácti minutách jsem musel hodinu přerušit kvůli alergikům. Některé věci nám vesničanům, kteří vyrostli v červených trenkách a soply u nosu měli jen v zimě, docházejí pomalu.
Také město chválím, že u nás nechalo vztyčit basketbalový koš. První dny byla paráda sledovat drobotinu, jak se snaží o jakýsi streetball. Teď už je to slabší, ve stínu stromů už dva dny sídlí asi desítka teenagerů, popijí cosi z plastových lahví a zevlování si zpestřuje občasným hodem na koš. Chtěl jsem původně napsat, že se nám sem navezly smažky, ale pak jsem je viděl, jak po sobě lahve uklidili, tak je z toho opět jen takové povzdychnutí a přemýšlení, co jsem dělal, když jsem vyrostl z červených trenek. V jejich věku jsme za sídlištěm natáhli síť, hráli jsme nohejbal o piva… no jo, byli jsme vlastně skoro stejní (když si vybavím ty konce). Přesto nikdo z bývalých kámošů není narkoman, bezdomovec, příživník. Hrávali jsme tři na tři a dohromady máme tři vysoké školy, dvanáct dětí … Prostě to chce více tolerance od nás starších, taky teenagery asi pěkně prudíme vysedáváním u piva, čuměním na fotbal a nekonečné seriály.