Na necelý týden jsem se zastavil doma, abych se zmátořil, než naposledy vyrazím na cesty. Pak už nechám myšlenky ubírat směrem k rámcově vzdělávacímu programu, novému projektu, na který jsme na gymplu dostali slušné peníze, a taky k obsáhlejšímu psaní pro i-noviny.
Za celé tři neděle, po které jsem s celou rodinou cestoval po Balkáně, jsem se o Lípě dozvěděl jen jednou. Zatímco si v Novém Sadu děti zpestřovaly do té doby jednotvárný jídelníček v mekáči, já zasedl do internetové kavárny. Prolétl jsem poštu a číhnul na i-noviny. To je vše.
Vlastně jsem ještě přečetl další Šebelkovu knížku - Smrt podle Marka, která stejně jako zbylé dva díly trilogie popisuje boj regionálního libereckého novináře s větrnými mlýny v podobě tamních radních, poslanců a stavební firmy Primer. Řadu pocitů hlavního hrdiny znám, ale přesto mi román přišel až moc vykonstruovaný.
Určitě nejvíce jsem se bavil citacemi o kokotismu, společenském jevu, který tak pojmenoval překladatel knihy Xaviera Crementa (Dost bylo kokotů). Hlavní hrdina, když už je jasné, že ho propustí z redakce Regionálního deníku, napíše fiktivní rozhovor s Xavierem Crementem, který navštívil Liberec.
"Mohl byste charakterizovat některé osobnosti, s nimiž jste se v Liberci setkal? Do které kategorie byste je zařadil, kdyby se jednalo o kokoty?" ptá se redaktor.
"Tak předně, já se tady s nikým jiným než s kokoty nestýkal ... úžasné zážitky si odvážím ze setkání s představitelem vašeho parlamentu. Jeho kokotismus dosahuje výšin přímo nebeských," odpovídá fiktivní autor.
Hláškou týdne ale spíše zamířím do svých řad. Patolog Roubíček sděluje hlavnímu hrdinovi, že jestli někdo dotáhl kokotismus do epidemických rozměrů, pak jsou to právě média. A co na to hlavní hrdina?
Hláška týdne
Média jsou příkladem plně rozvinutého kokotismu. Jsou arogantní, ráda o sobě hovoří jako o čtvrtém stavu, jako by svou moc chtěla srovnávat s vládou a náboženstvím. Tohle u nás platí stoprocentně! Crement tvrdí taky, že se tisk stejně arogantně pasoval na strážce pravdy v této zemi, přitom by ale pravdu nerozeznal, ani kdyby se v ní topil. A pak má autor obrovskou pravdu v tom, když chování médií přirovnává ke staré představě, že když v lese spadne strom a není nablízku nikdo, kdo by ho slyšel padat, pak neudělal strom žádný hluk. A vlastně ani nespadl.
Fotografie týdne
Co by to bylo za deník, kdybych nesdělil, kde jsem vlastně celou dobu byl? Psát to nebudu, ale přikládám pár fotografií z cest.
Temešvár
Svatá Helena
Vodní mlýnek u Gerniku
Každodenní dopravní situace
Krajina v Banátu
Hornická čtvrť Ujbanye u Eibentálu
Kazaňská soutěska
Balaton
Více fotografií zde.
Žebříček
A v dovolenkovém tempu deník dokončím. Jsem deformován jak školou, tak i-novinami, takže i během vandru jsme s rodinou dělali žebříček největších zážitků. Kdyby někdo chtěl jet v našich stopách, mohou to pro něho být dobré tipy.
1. Jeskyně Liliecilor. Nedaleko Oršavy jsme dostali tip na jeskyni, z níž se vypluje přímo do Dunaje. Překonali jsme strach ze dvou docela ostrých psů, kterých po Rumunsku běhají tisíce, a vlezli do jeskyně. Vysoký dóm, pak potok. Najednou voda změnila teplotu a hloubku. My se svlékli, chvíli pluli za světlem a pak skutečně skončili v Dunaji.
2. Motel "Mexiko". Tak jsme překřtili motel v Baile Herculane. Mohla by se tam natáčet další část Desperada. Tmavý Rumun coby správce mě zavedl do pokoje, kde po rozsvícení ustřelila žárovka, postele byly vypodložené cihlami, ze zrcadla se odlupovaly zbytky stříbra. Vrzala okenice, smrděl turecký záchod a ve sprše tekla termální voda zapáchající sulfanem. Šli jsme do toho!
3. Stanování v Harkány. Jih Maďarska, po čtrnácti dnech splachovací záchod a normální sprcha s teplou vodou. Kluci už zvládali stavět dva stany za deset minut.
4. Hospoda U Pepsiho. Ve Svaté Heleně, české vesničce v Banátu, jsme bydleli osm dnů. Těšil jsem se vždy, jak si po túře v těch vedrech sednu před magazín se světlým pivem za 16 000 lei a budu sledovat lidi, koně, psy, krávy, kopce. Pak někdo přisedne - buď turista či místní - a dáme řeč. Symbol prázdninové pohody.
5. Bělehrad. Člověk má z těch médií v hlavě trochu guláš. Když už o Bělehradě slyšíme, tak v souvislostí s vraždou, s lovem masového vraha. Přitom Bělehrad je krásné, živé město s množstvím památek. Hodně mi připomínalo Prahu.