Nastala tradiční okurková sezona, jejímž hlavním tématem se stal nový silniční zákon. Po Expedici jsem si konečně i já sedl za volant a pustil se do boje o body.
Na první pohled je zřejmé, že se jízda zpomalila, obzvlášť v obci je patrná snaha většiny řidičů nepřekročit povolenou padesátku ani o metr a nezavdat tak záminku nějaké té městské policii k mastné pokutě. Schválně jsem si počítal při svých cestách, kolik pirátů silnic potkám. V pátek jsem jel do Ústí, podél Labe jsem jel předpisových devadesát a předjelo mě jen jedno auto. Jinak pohoda, až na sebevražedný pár na přechodu. Dvojice padesátníků stála u přechodu celou dobu, co jsem se k nim blížil, zpomalil jsem, ale oni stále nic, bavili se mezi sebou a já nabyl dojmu, že vlastně přecházet nechtějí. Samozřejmě, že mi tam vlezli v okamžiku, kdy jsem nohu z brzdy sundal a chtěl projet. Nic se nestalo, ale uvědomil jsem si, jak ty řeči o absolutní přednosti chodce mohou být zrádné. Představil jsem si, jak vlastně z ničeho nic mohu jít sedět, přijít o práci, narušit rodinný život atd.
Cestou z Ústí jsem potkal tři magory, kterým evidentně o nějaké body nejde. Plná čára, padesátka v obci a znovu devadesátka mimo ni. Včera jsem různě popojížděl a nejdále dojel do Liběchova. Všude byly hlídky a jedna mě dokonce kontrolovala. Kromě trojice motoristů a červeného audi pohoda. Natočil mě jen otuningovaný magor, kterému se moje padesátka nelíbila ve Splavech a on na mě snad minutu bez ustání troubil.
No, abych to shrnul. Nejvíce mě baví ty diskuse napříč politickým spektrem, médii i hospodami, jak je nový systém přísný, obzvlášť na profesionální řidiče. A mně přišlo, že tvrdé na něm je jen to, že někdo po nás důsledně vyžaduje, aby se dodržovalo už dávno dohodnuté. Za svůj řidičský život jsem platil pokutu jen dvakrát - jednou za špatné parkování a podruhé za překročení rychlosti v obci o 13 km (v místě, kde je rychlostní silnice a kde chodec nemá co dělat), nějakých bodů se teda moc nebojím. Ale raději to nechci zakřiknout!
Bojím se jen šikany - i včera stáli policisté na přehledných místech, kde by řidič nikoho neohrozil, ani kdyby jel daleko rychleji. Vadí mi, že často je obec i tam, kde široko daleko není žádný dům ani člověk, a pak jsou zase místa, kde domy jsou a obec to vlastně není. Také mám obavy, ale zatím nepodložené, jak se budou chovat městští strážníci. Zatímco se státními policisty jsem nikdy neměl vážný problém, ti městští si u mě důvěru nevybudovali.
V tipu na výlet jsem se rovněž zmínil o pivu za řídítky bicyklu. Mrzí mě, že to někteří čtenáři vzali tak, že na kolo jedu jen kvůli tomu, abych si někde za Lípou dal osm kousků a pak se motal zpět. Každopádně mi nedělá problém se přizpůsobit. Včera jsem zastavil na limonádu v Oknech a s rozlévanou colou jsem byl jako exot. Kromě mě nepila pivo jen jedna cyklistka, naopak tři muži v dresech byli tak zmatlaný, že při odjezdu málem zapomněli přilby a kola jim několikrát upadla.
Odjíždím nyní na neurčitou dobu na Balkán a rozhodl jsem se deníky přerušit. O editování článků jsem poprosil kolegyni, takže i-noviny budou žít normálně dál.
Hláška týdne
Na prázdniny jsem si napůjčoval hromadu detektivek. Normálně mi jejich četba připadá jako ztráta času, ale jsou pro mě jedním za symbolů dovolené, takže jen co jsem dočetl diskutovanou Kunderovu Totožnost, pustil jsem se do nich.
Začal jsem Případem spravedlivého vraha od Jana Šebelky. Ale zase takový odpočinek to nebyl. Liberecký spisovatel, mimo jiné spoluautor Pávkovy "Vize", proplétá své příběhy s libereckou komunální politikou. Do hlášky týdne jsem pro ilustraci vybral část, která má být příspěvkem hlavního hrdiny, novináře, do fiktivního Regionálního deníku.
Případ Ještědu je typickou ukázkou trestné činnosti, která se v České republice, ale i ostatním postkomunistických zemích, objevila v masovém měřítku až po pádu Berlínské zdi. Zásadní změna politického klimatu přinesla nový druh kriminality, kterou jsme znali jen z italských filmů režiséra Damiana Damianiho nebo z propagandistických článků, jež nás měly odradit od cestování do západního světa. K tomu, abychom mohli určit, proč a jak se tyto trestné činy u nás množily, by bylo třeba důkladné analýzy. Za dvě stěžejní chyby té doby bychom však měli považovat úmyslné upřednostňování ekonomiky před legislativou a nesmyslnou českou pýchu. Noví politici si nadutě mysleli, že vše zvládnou sami, bez cizí pomoci, a ještě tak, že se bude celý svět divit.
Žebříček
Vrátím se ještě k té cyklistice. Zkoušel jsem vymyslet pět úseků, které mě na kole baví nejvíce a jsou v bezprostředním okolí České Lípy.
1. Cyklostezka do Vlčího dolu. Jde-li to, vracím se do Lípy nejraději tudy. Bruslaři mi nevadí, auta tam nemůžou. Sklon umožňuje jet třicítkou bez větší námahy. Pohled na meandry Ploučnice, stáda krav, kroužící pochopy je opravdu velmi uvolňující.
2. Z Provodína do Zahrádek podél Novozámeckého rybníka. Důvody prakticky totožné.
3. Podél Ploučnice do Dubice. Kličkování mezi břízami, kachny s káčaty, klídek na druhé straně v zahrádkářské kolonii a ve finále úsměv při pohledu na tu hroznou stavbu v duchu podnikatelského baroka, která vzniká při výjezdu k vodní nádrži plné síranu hlinitého a sinic.
4. Hradčanská cesta. Povrch vozovky je sice čím dál horší a auta tam stále jezdí, ale Hradčany jsou cíl No.1 každý rok. K tomu Tvarožník, Spící panna, občas nějaký ten daněk pasoucí se na louce.
5. Stoupání Volfarticemi. Během několika kilometrů se nabere slušná výška, která nás odmění pohledem zpět do Lípy, podél cesty tu a tam pěkný domek či pasoucí se kravka.
Fotka týdne
Prohrábl jsem se fotografiemi z tohoto týdne a vybral tuto. Poznáte, kde je naexponovaná?
