Ten odstaveček k Banátu
Chtěl jsem ještě mimo reporty z Expedice hodit pár slov o Banátu, či spíše o pocitech, které jsem v tom nádherném kraji měl. Někdy před spaním na mě šla až depka z toho, jak vše, co nám v Banátu připomíná naše kořeny, mizí. Pryč jsou doby, kdy místní toho nevěděli mnoho o okolním kraji, zato věděli takřka vše o svých sousedech. Dnes místo večerního táčkování s přáteli sledují televizi a přihlouplé seriály je válcují stejně jako nás. Většina mladých netouží po ničem tolik jako po životě v Čechách, a tak především chlapci odcházejí okamžitě po dovršení osmnáctého roku. A do toho všeho turisté, kteří se na to všechno jezdí koukat jako do Disneylandu a často se tam podobně i chovají. Samozřejmě jsme nebyli výjimkou. Vzít do vesnice se čtyřmi sty obyvateli více než čtyřicetičlennou skupinku dětí, které možná ještě nikdy nepoužily suchý záchod, bez mobilu si nedokáží představit svět a jedí jen potraviny obsahující několik konzervantů, nebyl z tohoto pohledu nejlepší nápad. Nicméně si myslím, že „ten svět“ by zmizel i bez našeho přičinění. Takže vlastně můžeme být rádi, že jsme do něj stihli nakouknout na poslední chvíli.
Ztracené fotky z městských slavností
V té záplavě pošty, která se mi nahromadila v e-schránce, se někde ztratila část fotografií Jindry Hladíka z městských slavností. Stále jsem se ho ptal, jestli nemá ještě nějaké, a on mi trpělivě odpovídal, že už žádné jiné nemá. Tak jsem teda dal do fotožurnálu jen ty, co jsem objevil, načež on se mě pár hodin po vydání ptal, proč jsem tam nedal všechny, co mi poslal. Stručně: prostě se jich část někde zatoulala a já využiji deník k tomu, abych uveřejnil ten zbytek. Obzvlášť mě pobavila ta, na níž místostarosta Stejskal přijímá dar od zastupitelů partnerského města Boleslawiec. Na první pohled to vypadá jako děsnej kýč, ale neznalé chci upozornit, že na obrazu je keramika, která je pýchou našich boleslawieckých přátel (viz např. zde).
Nový koníček?
Velkým koníčkem malých debilů z našeho města se stalo zapalování kontejnerů na tříděný odpad. Koukal jsem se, co je to za kouř nad Špičákem. Vypadalo to, že už zase hoří Centrál. Večer jsem pochopil, když mi Jiří Škrleta poslal fotografie z Brněnské ulice. Co dodat?
Rýpání
Co by to bylo za deník, kdybych si nerýpnul i do našich osvícených. Je opravdu k popukání sledovat některá jejich rozhodnutí. Do Dubice narvou nejprve desítky milionů (někdo hovoří o dvou, někdo už o třech desítkách), pak ji pronajmou za padesát tisíc ročně, aby do ní vzápětí narvali další čtvrtmilion. Čtvrtmilion, který vezmou z rekonstrukce hřiště u školy na Severu, kde to kvůli zničenému plotu a kusům betonu hrozí pěkným průserem. (Doufám, že tento můj odstavec poslouží jako záminka k jeho uzavření. Že hřiště jsou přežitkem socialismu nás zastupitelé přesvědčují i na větších sídlištích. Pro úplnost dodám, že hřiště ve Školní ulici je jediným místem, kam jsem ochoten na Severu pustit mladšího syna si hrát, protože nic bezpečnějšího tady nemáme. Po jeho zavření budu fakt naštvanej.)
To vše by se dalo s trochou empatie pochopit, ale asi se mi nepodaří pobrat, proč v normálních městech sypou síran hlinitý do vody před sezonou a u nás se tak děje až v jejím průběhu, dokonce v okamžiku, kdy hygienici už koupaliště kvůli sinicím zavřeli. Byl se vůbec někdo z rady v Dubici podívat před sezonou? Vždyť ta voda „kvetla“ snad i přes zimu. Skutečně se ptám spolu s jedním z našich čtenářů: „Chovali by se tak radní, kdyby šlo o jejich vlastní peníze?“