Kulturní veřejností nejvíce hýbe osmý ročník festivalu Lípa Musica. Zatím se mi podařilo navštívit dva koncerty a ještě na dva se chystám. Vše velkolepě odstartovala Česká filharmonie. Pořadatelům se ji podařilo do Lípy přilákat přesně po padesáti letech.
Pobavil jsem se hned při vstupu - předsálí bylo vyzdobeno grafikami Attily Vöröse, za kterými vyčníval obrovský barevný Jánošík z kartonu. Nálada, kterou grafiky navodily, byla okamžitě pryč, a já se vrátil zpět na zem. Samozřejmě, hledám si jen malicherné důvody, proč nenapsat, že jsem byl koncertem nadšen. Se svým hudebním vzděláním mohu těžko posuzovat výkon muzikantů, ale pro mě byl bezchybný. Jen si co nejvíce užít výkonů jednotlivých aktérů - od houslistů přes úchvatně "epilepticky" dirigujícího Leoše Svárovského po činelistu, který se do akce zapojoval sporadicky. Jedinou skutečně zásadní výtku schytává Crystal. Chtěl bych jako posluchač pozvednout zrak a jen si tak koncert užít, vrátit se o několik století zpět, ale v těch ostrých hranách, se spoustou železa, lávek a kabelů to prostě nejde. Ale za to nikdo konkrétní nemůže, lepší sál Lípa nemá. Důvod, proč nemohl proběhnout koncert například v bazilice, najdete zde.
Ptal jsem se i kolegů a známých, jak se jim koncert líbil. Nadšení bylo obdobné. Zazněla snad už jen jedna výtka. Na starostku. Nemusela prý ve svém projevu zmiňovat, že město dalo na festival hodně peněz. Cítili se, jako by mi jim dávala dárek a přitom zdůraznila, kolik stál. Já se jí tedy zastanu. Mluvila bez papírku a evidentně byla dojatá. Kdo někdy stál před více lidmi a snažil se k nim hovořit, plácnul i horší věci. Já za dárek děkuji, i když ze zákulisí vím, kolik stál!
V daleko komornější atmosféře se konal koncert spolku děvčat s názvem Tiburtina. Do kostela sv. Kříže v Novém Oldřichově dorazila necelá stovka posluchačů. Středověká chorální hudba asi nebude úplně můj šálek kávy, ale své udělalo prostředí kostela, naprosto úžasné hlasy vycházející z mladých a bezesporu zajímavých žen. Hodně mi pomohly i latinské texty s českým překladem, které pořadatelé rozdávali u vchodu. Začetl jsem se i do rozsáhlého průvodce, ten mi pomohl dát si vše do historických souvislostí.
Sobotní i úterní koncert měly přídavky. Filharmonie přidala oproti avizovanému programu jeden z Dvořákových Slovanských tanců, po němž následoval aplaus vestoje. Vestoje se tleskalo i souboru Tiburtina. Začátek festivalu je tedy určitě pořadatelských triumfem. Pro mě osobně byl větším zážitkem koncert úterní. Nemusím tu pompéznost filharmonie, raději mám zážitky intimnější. I proto se dnes (sobota) chystám do Prysku na koncert seskupení Schola Gregoriana Pragensis. Francouzskou hudbu 13. století bych si doma určitě nepustil, přesto mě ta kostelní atmosféra láká. Svatostánek v Prysku mám navíc rád, ale nikdy jsem nebyl uvnitř. O tomto koncertu a ještě některých dalších napíši zase za týden.
Co si ale doma pouštím neustále, to jsou cédéčka Gorana Bregoviče. Balkánskou hudbu jsem si oblíbil už při své první návštěvě jihu Evropy. Goran ji navíc interpretuje tak, že je přístupná mnohem širšímu publiku. Moje žena nad ní zpočátku ohrnovala nos, ale po letošní exkurzi do Kosova a Albánie ji vzala definitivně na milost. V autobuse jsme si ji přehrávali donekonečna, ať už jsme sjížděli od kosovské hranice k pramenům Drinu nebo se posilněni vynikajícím albánským koňakem blížili k Zubatým horám na východě. Bregovičův pražský koncert jsme tak měli v kalendáři zatrhnutý už od návratu do Čech. Úchvatná atmosféra večerního Staroměstského náměstí totálně zaplněného lidmi. A hned od prvního tónu se tančilo - pokud tedy bylo kde, protože i moje poměrně malá aura byla permanentně narušována.
A do čtvrtice jsem se v pondělí se svým mladším synem vypravil na Čechomor. On si totiž doposud myslel, že chození na koncerty je úchylná záliba starších jedinců. Proto mě doslova nadchlo, že na sále hned po příchodu objevil několik svých spolužáků, kteří se nepokrytě bavili. Stejně jako se bavila i ta straší a ještě starší generace. V tomhle je síla Čechomoru. Sice jsou to takový vykradači hudebních hrobů, ale dokážou strhnout všechny bez ohledu na věk. V sále zase nebylo tak plno, jak bychom si asi všichni přáli, ale zejména František Černý s Karlem Holasem by snad neztratili svůj "drajv", ani kdyby hráli jen pro jednoho posluchače. Sleduje okolí, musel jsem konstatovat, že oni opravdu rozdávají radost.
Já udělal tento týden ještě jednu kontroverzní zkušenost - vylezl jsem na nejmenovaný českolipský komín a vynahradil si tak, že nemůžu na špičákovskou rozhlednu (na Špičáku jsem byl se studenty ve středu a zase jsem měl pocity zmaru). Lezení na komín je podobně intimní jako poslouchání hudby 13. století. Jste v tom sami, máte hodně času na rozjímání. Při lezení na komín se navíc přidává adrenalin, pocit, že jste několik desítek metrů nad zemí. A také je to trochu fyzicky namáhavé. Ale to uvolnění, když jste zase zpět na pevné zemi, zpocení, špinaví, plni dojmů, které při sledování televize nenasbíráte.
